Vyslobodenie

Koukám, že někdy je lepší sjíždět Vltavu plnou zájezdů přiopilých blbečků co jedou vodu poprvé něž nějakou takovou říčku jako parta z filmu. Vysvobození, to jsou klasické americké filmové sedmdesátky se vším všudy tak jak je máme rádi. Stát se vám může ve filmech z těch dob ledacos, ale jedno se vám nestane. Nemůžete si zkrátka zaměnit pravýho americkýho rednecka s filmovým hrdinou. Někdy se prostě fakt musíte ztratit aby jste něco našli. To není moje moudrost, to je hláška ze začátku filmu. Námět filmu je zajímavý, zajímavější o to víc, že v už z našeho pohledu dřevních  sedmdesátkách řešil věci jako odtržení od přírody a degeneraci člověka v moderní světě. Až vypnou proud a nebude benzín, kdo bude umět vzít luk a přežít? Oč aktuálnější je ta otázka dnes ať už jde o umění přežít nějakou eko katastrofu, blackout nebo jen obyčejné násilné napadení agresorem. Když vidím dnešní mladé vystajlované mladíky v elastických přiléhavých kalhotách úzkostlivě střežící  sněhobílost svých bílých polobotek občas si sám sobě kladu otázku zda je ještě v těcho mužích dneška kapka testosteronu a zda v nich dříme něco jako instinkt pro přežití (nezaměňovat s uměním najít někde nabíjecí port, free wifinu nebo Mekáč) a zda by tato generace byla schopná v případě konfliktu nejen se zastat na ulici slabšího, ale třeba i jít bojovat a bránit svoji zem. Jestli o to byl strach v sedmdesátkách, tak já ho mám dnes o to větší. Třeba se pletu, ale prověřovat to raději nechci! Dávám za 4 výstřely z luku. A hráč na banjo Billy Redden byl fakt boží, mráz mi z něj šel po zádech a hned jsem věděl, že by chlapci měli naskočit do aut a zmizet v záři velkoměsta ! Jinak při filmu se mi vabavilo něco podobného a to Jižanská pohostinnost z roku 1981, kde pro změnu parta vojáků národní gardy při výcviku v cajunských močálech taky narazí na partu místních a společnou kalbou to fakt neskončí. I když záleží co si představujete pod společnou kalbou... :-) * * * * (04.06.2021)

Nářezový snímek Deliverance staví své hodnoty především na neopakovatelné atmosféře okolí sjížděné řeky (která tu v podstatě hraje hlavní hrdinku - jiná "žena" ve filmu není) a bombastickém výkonu Jona Voighta. Nepovažuji se za nějakého kritika, nicméně pár filmů už jsem - troufám si napsat - viděl. O to víc mne pokaždé dokáže převapit, když při sledování postarších klenotů stříbrného plátna narazím na svém monitoru na pecky, ve kterých přesvědčivě a s elánem září nynější senioři ve svých nejlepších letech. Burt Reynolds jako otrkaný polodivoch se mezi čtyřmi kamarády také neztrácí, ale Voight si pro sebe bezesporu ukradnul největší kousek koláče a náležitě si jej vychutnává zejména v poslední části filmu. První scéna s bezchybným, energií nabitým koncertem v podání kytaristy Ronnyho Coxe a postiženého chlapce hrajícím na banjo mne skoro donutila vyskočit z pohodlné židle a zběsile stepovat, a nedivím se, že je v souvislosti se snímkem tak často zmiňovaná. Je také takovou předzvěstí zla a útrap, které hlavní čtveřici potkají: vše začíná pěknou písní a končí brutálním vyčerpáním na hranici smrti. A přesně tohle udělá s divákem i film, pokud na jeho hru přistoupí. Stačí se nechat unášet zprvu sympatickým proudem, pak sjet pár napínavějších peřejí, a ke konci se odvážit do toho největšího rozbouřeného pekla, které je o to děsivější, že je nedobrovolné. (31.08.2009)

Když ohrožuje filmového hrdinu King Kong nebo mimožemšťané, tolik to neprožíváme, protože si dost dobře neumíme představit, že by nás to potkalo taky. Jenže tady se stane děsivá věc obyčejným lidem na obyčejným výletě a těžko potkám člověka, který by Vysvobození nesledoval se sevřeným žaludkem. Je to zatraceně dobrý film, ale upřímně přiznávám ,že už ho nikdy nechci vidět. Pokaždé, když slyším Dueling Banjos, zamrazí mne... (08.03.2007)

Čtyři přátelé, měšťáci, obyčejní chlapi. Jeden se možná stylizuje do neohroženého dobrodruha, ale vesměs jde o kancelářské krysy. Na kánoích hodlají sjet úsek řeky, který má být kvůli výstavbě přehrady zaplaven. Počítají s nějakou tou odřeninou, jenže tenhle výlet v „divočině“ je poznamená zatraceně silně. Důvodem je dvojice vidláků (ještě primitivnější se pak díky téhle inspiraci stále častěji objevovali v kultovních hororech – Texaský masakr, Hory mají oči), kteří vyznávají tak trochu jiný hodnotový žebříček. Stačí pár náznaků, kdy pak vše vyvrcholí sexuálním napadením jednoho z vodáků. Následuje úprk, boj o holý život. A hlavně postupná proměna charakterů do toho času obyčejných mužů, které sžíral stereotyp. Napětí je slušné, krásu řeky se vším všudy dokonale nasnímal legendární kameraman Vilmos Zsigmond, tvůrce Excaliburu zase pokládá netriviální otázky. O nějaké zásadní otevřenosti násilí bych nicméně určitě nemluvil. I po letech to ovšem má své kouzlo. (21.10.2017)

Chlapské nechtěné dobrodružství, jehož hlavním kladem je precizní kamera v kombinaci s výtečně budovaným napětím a dobří herečtí představitelé. Scénář je silný zejména ve své první polovině, při kterém dotyční cedí dvojsmyslné a chytré dialogy jako na běžícím pásu. Druhá půlka sází spíše na strhující akci, při které se vlastně paradoxně nic neděje a závěrečné přehodnocování. To, spolu s dohrou, překvapivě nestrhává nic z dramatičnosti a zbavuje se častého syndromu šlápnutí vedle a zbytečné nastavované kaše. Ona kultovní scéna znásilnění nestojí prakticky za řeč, narozdíl od strhující kytarové brnkačky na počátku. Snímek, který dokládá ono známé tvrzení, že v jednoduchosti tkví síla. (12.08.2005)