Mys hrôzy

Brilantní thriller, který stojí za vidění už jen pro fenomenální herecký výkon, který zde předvádí můj oblíbenec Robert De Niro. V roli vyděděnce osudu, který se ve vězení vzdělal z negramotného prosťáčka do inteligentního samouka, který v autě poslouchá operu a sype z rukávu citáty z bible na počkání, dává De Niro vzpomenout na legendární filmové postavy, jako je Hannibal Lecter z filmu "Mčení jehňátek" z r. 19991, John Doe z filmu "Sedm" z r. 1997 či Jules Winnfield z "Pulp fiction" z r. 1994. A zapomenout nelze ani na literární postavu Edmonda Dantese z pera Alexandra Dumase (Hrabě Monte Cristo), který se ve vězení rovněž vzdělával, aby z něj po letech unikl a pomstil se prokurátorovi Villefortovi, který měl podíl na jeho nespravedlivém uvěznění (samozřejmě pro potřeby tohoto srovnání zjednodušuji, znalci Monte Crista a Mysu hrůzy nechť prominou). Přišla-li mi většina filmu jako profesionální podívaná za 4*, pak strhující závěr na lodi nutně zvedá mé hodnocení na maximum - něco takového se prostě jen tak nevidí. "Mys hrůzy" osobně řadím k filmům, jako je třeba "Chladnokrevně" z r. 1967, "Hodiny zoufalství" z r. 1955, "Funny Games USA" z r. 2007, ad. - pokaždé zde máme zazobanou spokojenou rodinku, které zdánlivě ke štěstí nic nechybí. Stačí však, aby se na scénu dostavil představitel (případně více představitelů) spodiny společnosti, psychopatický vyšinutý pošuk, a zdánlivá idylka se hroutí jak domeček z karet. Lidské charaktery se ve vypjatých situacích hroutí a na povrch vyplouvá to, co by normálně zůstalo někde skryto v rodinném nevědomí. Všechny tyto filmy jsou pro mě dokladem toho, jak je lidské štěstí křehké a vzácné, a jak může být zdánlivá materiální bezstarostnost někdy vykoupena cenou nejvyšší, vlastním svědomím/životem, pokud máte smůlu a zlomyslný prst Prozřetelnosti ukáže na vás (šance asi tak 1:10000000). "Mys hrůzy" je ruská ruleta par excellence, kde není vítězů ani poražených - někdo přežije, jiný ne, ale poraženi jsou zde všichni. (18.06.2011)

Pokud se o Scarface říká, že stojí a padá s geniálním Pacinem, tak to samé podle mě platí s Robertem De Nirem u Mysu hrůzy. Tedy až na malou maličkost; totiž že Zjizvenou tvář považuji i v řadě jiných ohledů za mistrovsky zvládnuté dílo. Možná nemám nastavenej smysl pro horory, ale když závěrečnou půl hodinu honí několik postaviček maniak s pistolkou v ruce mající snad deset životů, začne mě to prostě nudit. A nečíst Martyho jméno v titulcích, občas mě ani nenapadne, že za tím ten borec, kterej natočil Taxikáře nebo Casino, stojí. Taky z nějakýho důvodu naprosto nedokážu vystát Nicka Nolteho, který v Mysu hrůzy hraje jednu z nejdůležitějších rolí. Ale dost negativní kritiky. Je tu totiž taky Juliette Lewis, jejíž patnáctiletá dívka se skutečně pohybuje v mezích uvěřitelnosti, a hlavně Robert De Niro. Jak strhující postavu umí on vytvořit, to snad ani není možný. Celou dobu si s váma dokáže hrát; pět sekund si sedne na plot a budete se ho bát, jednou se usměje a na vše zapometene. Jeden příklad za všechny; když se asi v polovině filmu baví s Danielle o knihách, má tak neuvěřitelně charismatický a podmanivý náboj, že za a) začnete pochybovat o jeho vině, za b) nejradši byste ho poznali osobně, za c) závidíte Danielle, když ji políbí, za d) budete ho považovat za vzdělaného kultivovaného znalce umění, za e) budete mu fandit. (Nehodící škrtněte.) A to přitom neuplynulo ani půl hodiny od té doby, co s podobnou vervou přímo před vašimi zraky zmrzačil a znásilnil jinou ženu. Jo, Bobby, seš borec. (02.04.2008)

Ze všech vynikajících rolí je pro mě pokérovaný Max Cady takovou třešinkou na dortu páně De Nirovy filmografie. Jak je charismatický, tak je odporný a kolik herců je schopno vzbudit tyto dva pocity zároveň? Cape Fear má vynikající gradaci, která se za zvuku vtíravé hudby valí a nabaluje jak sněhová koule. Velmi oceňuji smysl pro humor, s jakým tvůrci obsadili hlavní aktéry původního Mysu hrůzy - Roberta Mitchuma, který hrál Cadyho a Gregoryho Pecka v roli štvance. (31.08.2005)

Jeden z největších herců všech dob a newyorský patriot (do letošního roku 2010 šest nominací na Oscara – z toho ceny za Kmotra II a Zuřícího býka, šest na cenu BAFTA a osm na Zlatý glóbus – proměněná za Zuřícího býka) Robert DeNiro se převtělil do démonického Maxe Cadyho, který měl čtrnáct let na to, aby v cele přemýšlel nad tím, zda ho jeho obhájce Sam kdysi solidně nepoškodil. Kdysi negramotný hrubián totiž brutálně znásilnil a zbil nezletilou dívku a jeho obhájce, šokovaný intenzitou činu, zatajil polehčující okolnosti. Cady na to nejprve jde přes Samovo špatné svědomí, poté se nebojí přiblížit jeho rodině a ve finále už pro advokáta není před krvavým střetem úniku. Martin Scorsese, který pokračuje ve své rozmanité tvorbě, tentokrát sáhl po přepracování klasického filmu noir v hollywoodském stylu. Oproti původní verzi (1962) tíhne víc k realismu a vypovídá hlouběji o násilí v každém z nás. Silný v kramflecích je Scorseseho snímek už tradičně v hereckém obsazení (dvě herecké nominace na Oscara), atmosféře i solidním napětí a ve velmi slušivém vizuálu (dvojnásobný držitel Oscara kameraman Freddie Francis). (08.07.2010)

Děsivý thriller, jenž v sobě citelně přenáší odkaz na Alfreda Hitchcocka, postupně přitvrzuje a nabízí famózní gradaci. Ta je vytvořena nejen agresivní kamerou, údernou hudbou, ale i vynikajícími hereckými výkony, obzvláště pak v podání dcery Bowdenových. Drsňácký Robert DeNiro a jeho neuvěřitelně chladné a účelné dialogy dokážou přenést své emoce i na diváka, a to velice efektivně. Co se ale moc nepovedlo, je opravdu přehnané zakončení tohoto napínavého příběhu. [80%] (28.11.2015)