Last and First Men

Filozofický odkaz z budúcnosti v podaní úžasného hlasu Tildy Swinton. Posolstvo z prázdneho vesmíru nám ľuďom je drsný, nekompromisný a krutý. Ale potrebný. Horšie je to s obrazovou zložkou filmu, ktorý sa utápa s pomaličkých pohľadoch kamery na betónové pamätníky z druhej svetovej vojny. Síce sa dá chápať, ale pôsobí únavne a neatraktívne. Vedel by som si predstaviť prestrihy do nekonečných diaľav vesmíru alebo aj na iné pamätihodnosti z vojnových čias. (02.03.2022)

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký. (08.11.2021)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 46: ISLAND: Můžou za to pandemická omezení v době vzestupu COVID-19, že se v roce 2020 roztrhl v rámci sci-fi žánru menší pytel s filmy ve stylu pouhé série vizuálních výjevů doprovázených jedním hlasem? Nedlouho po rumunském The Astronaut of God, jehož vizuální stránku tvořily z 90% vesmírné scenérie, vidím tento islandský počin, jehož tak 98% obrazové stránky pozůstává výhradně ze statických zoomovaných černobílých záběrů na různé stavby a tahle video-fotografická prezentace tu pak tvoří doplněk k něčemu zvukovému, co připomíná ospale přečtenou audioknihu přerušovanou ještě víc monotónními hudebními tóny. Případná atmosféra této podívané žel na mě nefungovala, vzhledem k tomu, že tu nedojde ani snad na jediný pokus o její vyvíjení. Prázdnem oddělované kousky příběhu, čtené k absolutně nesouvisejícím obrázkům, na mě případným poselstvím v tomhle podání rovněž nepůsobily. Dávám jednu hvězdičku za více pěkných záběrů a nějakou tu zaznělou myšlenku. Jinak mi u tohoto snímku včera večer došlo, že doba, kdy jsem oceňoval podobné experimentální filmy, už zřejmě skončila, pokud se u mě vůbec někdy plně konala. Z tohoto druhu artových filmů ve stylu dokumentární videoeseje o naší planetě určitě stokrát víc doporučím Reggiovo Koyaanisqatsi. [30%] (05.09.2023)

I když Fuka ve své recenzi tvrdí, že ve filmu se neobjeví žádný člověk a zvíře, jednou filmem (?) proletí hejno ptáků. Možná je tam proto, aby bylo zřejmé, že se jedná sice o statické záběry, ale přesto záběry kamery, nikoliv fotoaparátu. Vizuálně mě tato rozhlasová hra minula. Poselství, které podmanivě čte Tilda, nikoliv. Jako film to stojí za pendrek, protože to film vlastně vůbec není. To zajímavé jsou Stapledonovy myšlenky. Pokud budu hodnotit audioknihu, je to na plný počet, pokud film, bude to žalostné, vizuální nuda, hudebně rozhodně žádný zázrak. (15.04.2022)

Žalm za lidsky druh. Stapledonova úvaha (předčítá jako vždy děsivá Tilda Swinton) o naší budoucnosti je zkrácena díky Jóhannssonově podmanivé hudební složce na délku jednoho CD. Promítaný booklet z fotek uhrančivých bosenských památníků druhé světové války dotváří vzestupu a pádu lidské rasy vhodné pozadí. Silný zážitek. Rád bych ho někdy viděl v kině. Telepatická komunikace se stala tak nespolehlivou, že jsme se museli vrátit k archaické formě vokální symboliky. (15.09.2021)