Last and First Men

Z prvků, které jsou v recenzích uváděny jako důležité mě neoslovil žádný. Ne, že by všechno bylo protivné či nepříjemné, ale nešlo to nějak dohromady. A tak - abych se v tom sám vyznak -alespoň pořadí jejich nelíbivosti: Posleství (Stapledon), Hlas (Swintonová), Hudba (Jóhannsson), Kamera ( Grøvlen), Skulptury - tady jsme ale již překročili hranici nelíbivosti: např. Kamenný květ, památník obětí koncentračního tábora v Jasenovaci v nynějším Chorvatsku ( Bogdan Bogdanović, 1966) má svojí odpovídající tíhu, stejně tak jako mnohé další. Zajímavá otázka: Proč se Jóhann Jóhannsson domníval, že jeho new age music je vhodná pro spojení s těmito monumenty? (19.04.2022)

Vyše hodinu som si hovoril, že túto látku by som chcel vidieť ako regulérny hraný celovečerný film, prípadne seriál. Áno, je to hypnotické, atmosférické, vzbudzuje to fantáziu, ale v tomto prevedení a dĺžke je to skrátka ubíjajúce. Predstavte si, že by Rampa trvala tiež 70 minút. Ak takýmto spôsobom točiť podobnú látku, tak výrazne kratšie. Ono je to podobné, akoby vám niekto čítal knihu a vy by ste si k tomu pozerali ilustrácie k nej, ale tie by s dejom priamo nesúviseli. A je jedno, či je to Tilda Swinton, alebo ja neviem, Bohdan Túma. (03.04.2022)

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil. (31.08.2021)

Zjevem nevyzývavá (ale pro mě atraktivní) záležitost není než Výzvou naléhající na práh našeho vědomí, odevzdaně nabídnutým „Tildiným“ stéblem, jež sebezáchovně podává budoucí tonoucí přítomně tonoucím, což je ve filmové časoprostorové elipse kauzálně logické;  nechňapnout po stéble povede k dalšímu rozpixelování naší prapodstaty a práchnivění osrdečníků. „Poslouchejte bedlivě!“ (podtrženo uživatelem Nebešťanem) nabádá Výzva, která jak meteorit dopadá na plátno, do éry ukoptěných přízemních výzev, antropo-ego-centrických přeskoků a úskoků, éry, v níž se neperspektivně horempádem samospádem mluví, ale poŘÁDně nenaslouchá, natož odshora. Proto i Jóhannssonově filmové prosbě o slyšení hrozí, vyjma její hudební složky, oslyšení. (21.02.2022)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)