Swannova láska
Un amour de Swann
Swann in Love
Réžia:
Volker SchlöndorffKamera:
Sven NykvistHudba:
Hans Werner HenzeHrajú:
Jeremy Irons, Ornella Muti, Alain Delon, Fanny Ardant, Marie-Christine Barrault, Anne Bennent, Nathalie Juvet, Charlotte Kerr, Catherine Lachens (viac)Obsahy(1)
Ničivá síla lásky, žárlivosti a touhy po společenském postavení... Románový cyklus Marcela Prousta "Hledání ztraceného času" je jedním ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury. Filmová adaptace je výzvou nejen pro scenáristy i režiséry, ale i producenty. Právě z finančních důvodů ztroskotaly ohlášené projekty Luchina Viscontiho a Josepha Loseye. Teprve v roce 1983 vznikla adaptace části prvního dílu "Hledání ztraceného času" – Swannova láska. Na scénáři se podíleli mj. i Peter Brook (původně určený režisér) a významný scenárista Jean-Claude Carriere. Ve filmu použili i některé motivy z dalších částí Proustova cyklu, završili Swannův příběh lásky ke krásné Odettě de Crécy, jež ho stála těžce vydobyté společenské postavení, a celý děj zhustili do pouhých čtyřiadvaceti hodin... Milovníci díla Marcela Prousta tak mohou porovnat tuto adaptaci s pozoruhodným přepisem scenáristy a režiséra Raoula Ruize (uvedeno v České televizi v r. 2005), který sáhl po završující kapitole tohoto literárního monumentu nazvané Čas znovu nalezený, kde se Proust v četných reminiscencích znovu vrací k celému dílu... V roce 1913 se v Paříži nenašel žádný nakladatel, který by vydal první díl románu Marcela Prousta (1871–1922). Spisovatel ho u Grasseta vydal na vlastní náklad a koncem listopadu 1913 se první díl dostal do prodeje. Postupně nabyl zamýšlený román nových rozměrů a Proust těsně před svou smrtí diktoval další poznámky. Poslední dvě části jeho epopeje, z nichž jedna je právě "Čas znovu nalezený", vyšly až po jeho smrti. I když Proustovo "Hledání ztraceného času" patří mezi základní díla literatury 20. století a je citováno v každé školní učebnici, ve skutečnosti málokdo Prousta četl. (Česká televize)
(viac)Recenzie (43)
Děj: žádný. Akce: žádná. Napětí: žádné. Humor: jděte! Postavy chodí od ničeho k ničemu, plkají o umění a myslí na sex. S postupem času začnou plkat o sexu a myslet na blbosti a na konci se konečně dopracují k sexu, což jim ale nebrání v plkání o blbostech. Alain Delon má knírek à la Poirot a teplou roli, obvykle krásná Ornella Muti je rozčepýřená, špatně nalíčená a strašlivě nahastrošená a Jeremy Irons má skelný pohled nadopované veverky a sexappeal domácího spotřebiče. O lásku tady vůbec nejde. Swann je posedlý Odettou, která je nejen bisexuální, ale i lehčího zaměření. Ona ho má na vodítku a on se chová jako imbecil. Z Proustovy předlohy znám jen přebal a myslím, že u toho zůstanu. ()
Neobyčejně kvalitně udělaný film na předloze z dnešního pohledu zcela nudné. K žádnému zvratu tam nedochází a ani nemůže dojít. Nebýt hvězd jako je Irons, Muti a Delon, asi by to bylo obtížně koukatelné. Chce to vidět víckrát , protože je to opravdu komorní drama." Do Egypta s vámi nepojedu, protože v té době, předpokládám, že již budu mrtev". " To je paní Swannová, taky už není mladice, před lety jsem ji měl za 500 franků". ()
Jen "psychologický" doplňek k tomu, co tu píší ti, kdo umí tenhle odvážný film ocenit: Charles Swann je osobnost nesmírně komplikovaná, ale Irons ji procítil a ztvárnil dokonale, ba fenomenálně. Swann je totiž původem žid, přinejmenším napůl, syn obchodníka (tuším, že s vínem?), který zbohatl a díky tomu se dostal do nejvyšších společenských kruhů, i mezi šlechtu, která, na rozdíl od něho, v té době horem pádem chudla, pokud se sama nezapojila do nějakého byznysu (vinařství, pivovarnictví, nemovitosti atd). Smetánka buržoazní a šlechtická tedy mladého Swanna taky přijala, nicméně tu a tam mu dává najevo, že je jen zbohatlík -- navíc dědic velkého jmění. Charles má zdánlivě všechno, nač si vzpomene, studuje překrásné, nadzemsky čisté Botticelliho dílo, a přesto není spokojen. Jeho podvědomí prahne po něčem "nízkém". Hluboko v sobě si totiž nosí komplex ze svého stavu a původu, a následného jejich "popření" schopným otcem, a pocity viny, že má všechno tak jednoduché. Jeho láska (nebo spíš "láska", spíše však umanuté poblouznění) k Odette, jež není nic jiného než lepší prostitutka neboli kurtizána, je hnána tímto komplexem, touhou nějak se "zašpinit", aby, jak on si představuje, se dostal blíž ke své podstatě. Má pocit, že si své "štěstí" nezaslouží, potřebuje proto "trpět" (přeneseně: potřebuje se opět stát židem, příslušníkem pokolení, která trpělo po celé známé dějiny lidstva). A ten "nejlepší" způsob, jak si užít utrpení až nad hlavu, je šílet po ženské, která si to ani náhodou nezaslouží -- a dokoce si ji pak vzít. Swann se tím stává tragicko/směšným, a vlastně je takto autorem vykreslen: jako zjemnělý, služebnictvem opečovávaný trouba, který se touží polidštit a trochu si to na tom světě zkomplikovat. Způsob, který volí, je samozřejmě absurdní. Proust se těmto snobům hledajícím opravdovost, těmto "weltschmerzovým" kašparům, s gustem směje. Nám už však chybí ten jemnocit a Swanna spíš litujeme. Tak. Přátelé, ten film je FANTASTICKÝ. Žádá si od vás jen trpělivost, a pokud možno, znalost literární předlohy (1. díl Hledání ztraceného času bohatě stačí, sám si ty další přečtu až v příštím životě). Budete odměněni. PS. Ta Ornellka ve spodních kalhotách... ... ... ... Freude, Freude, Freude, jednou na tě dojde! ()
Stále hledám čas ztracený u sledování tohoto filmu a ještě jsem jej nenalezla... Předlohu jsem nečetla, ale vzhledem k tomu, jak je slavná, tak chyba tkví zřejmě čistě ve filmovém zpracování. Swannova láska je hodinu a tři čtvrtě dlouhá, příšerně nudná, přehlídka prázdného, povrchního tlachání na večírcích francouzské smetánky, prokládaná smutnými pohledy přecitlivělého hlavního hrdiny, ze kterého dělá jedna prostitutka celou dobu idiota. Nic víc. Láska tu není vůbec žádná, on chce její tělo, ona se chce dobře vdát. Nikde žádný cit, žádný přesah, nic, nad čím byste se mohli zamýšlet, nic, co byste si z toho odnesli. Skutečně pouze onen "ztracený čas". 1*. ()
Opravdu složitá látka od Marcela Prousta, Volker Schlöndorff se do toho pustil statečně. Vynikající je zde především Jeremy Irons ve své vnitřní rozervanosti, neuhasitelné lásce, nedůvěře, žarlivosti a melancholii k ženě jménem Oddeta. On tyhle rozpolcené role zvládá dokonale. Pokochat se můžete krásou mučivé O. Mutti, v malé roličce hraje také Alain Delon. Ale Proust se mi zdá filmově nezpracovatelný, takže já ho raději mám v knižní podobě. Filmem se nese směsice dialogů, vlastně nevíte jak začal a jak končí což pro mě bylo trochu únavné.Tak mi zbyla převážně kamera, kterou Volker naměřil na pompéznost kostýmů a společnosti. ()
No tak tedy pozdě,ale přece.Ne nečetl jsem Hledání ztraceného času, ale vlastně četl,ale nedočetl.Já se v Proustově díle vlastně našel.Ono už první stránky popisující nemoc mladíka, způsob braní léků,jejich donášky,praskání dřevěných schodů,popis sluncem zalitých pokojů krásným měkkým světlem, které prosvětluje kůži na zádech........,no nic.Stačí.To je už příliš osobní. Swann a jeho egoismus,doba Belle Epoque.Láska k Odette v podání nádherné Ornelle Mutti.Snad nejsilnější moment, a taky velice osobní je kdy intenzita citu činí představu Odette náhle zhmotnělou,skutečnou, aby opět zmizela do představ...Já tedy neznám nic silnějšího.Cosi podobného se odehrává v Cyranovi z ....Ale stačí.Hlubokou poklonu panu Proustovi a také režisérovi tohoto skvostného filmu. ()
kdo kdy četl Prousta,ví o čem ten film je a proč je netočený tak jak je.Tvůrci chtěli vystihnout život pařížské smetánky. Kdy láskou a výčitkami zmítaný Swan je obětí svého chorého nitra. Dnes by jsme to nazvali stalkink... ()
Nic, co by člověk neviděl už jinde – alespoň co se týče příběhu – včetně povědomé role jak ušité pro Jeremyho Ironse, ale návštěva starých časů je to příjemná, se všemi náležitostmi – klavírní doprovod, libozvučný klapot koňských kopyt na dlažbě, služebnictvo a jiný nábytek, konvence a klepy. Pobaví zjištění, že dělat kočího u rozervaného Swanna je za trest. Ale těžko se mu divit, že mu vyschne proud vědomí, když Ornella Mutti ukazuje svoje …katleje. ____ *** a půl. ()
Neuvěřitelně nudný film s plytkými dialogy, který nevzbudí žádné emoce. Nezaujal ani nikdo ze slavných herců, jen Ornela Muti svlékacími scénami, za které dávám * navíc. ()
Nevím, jak tohle poberou ti, kdo si nikdy po swannovsku nezatřeštili. U mě lepší 4. ()
Díky známým hercům máte pocit, že se konečně v těch návštěvnících pařížských salónů vyznáte. Skvělá ilustrace k románu, ale funguje i samostatně. ()
Nemá cenu se tu bavit o nesmrtelnosti chrousta, pardon, Prousta, protože já ho jako autora nijak moc nemusím. Ale tyhle ty zfilmovaný historický vejcucy mi už pomalu lezou všemi tělesnými otvory. Otřesná Mutiová, a věčně nahá, mě taky nijak neohromuje. Sice krásná výprava a kostýmy, to mě fakt bere, roztomilý Delon a sexy Irons ale to je asi tak všechno. Hlavně bezmezné a bezvýchodné plkání, a narážky na tehdejší společnost pro mně také nebyli dostatečné. A otázky morálky, lásky, nevěry, věrnosti šli jaksi úplně mimo názory mé, takže z toho absolutně nemám žádný ohromující pocit typu "tenhle velikán mi mluví z duše". Buď jsem se nudila, nebo vztekala nad plytkostí a povrchností jak autorů, tak filmařů. Prostě chlápek si začal s ženou lehkých mravů, divil se že je lehkých mravů a neskutečně žárlil, a pak se zase divil že ho odsuzuje společnost, i když mu říkali že jestli se s ní ožení budou ho odsuzovat. Opravdu nevím jaké ponaučení si z tohoto filmu mám odnést. ()
Jak náročné i nešťastné pokusit se adaptovat Prousta a s ním jedno z nejkomplexnějších literární děl moderní doby. Jak se vypořádat s komplikovaným literárním textem postaveným jen a jen na postavě vypravěče, jaký zvolit filmový jazyk, tak by adaptace měla sama o sobě nějakou hodnotu či uměleckou výpověď? Německý filmový matador Volker Schlöndorff se vydává tou nejjistější cestou a tedy volí nejplošší kapitolu z dlouhého vyprávění o hledání a nalezení ztraceného času a tím je právě druhá část první knihy Swannova láska, kde se vyprávění odchyluje od nitra vypravěče a rozprostírá příběh o posedlé žárlivé lásce vyprávěný z pohledu třetí osoby. Film ovšem nepřináší zhola nic nového ve své pozbyté originalitě jen přežvykuje děj a plive ho na nás k nahlédnutí z bezprostřední objektivní blízkosti, které chybí jakýkoliv přesah, jenž by nám dal aspoň tušit inspiraci ve Světě Swannových. Skok v čase na konci filmu (z prvního svazku jsme střihem hned někde v pátém), abychom jsme se tedy dozvěděli jak to dopadlo s protagonistou, je úplně mimo. Jedná se o vyprázdněnou adaptaci, která neměla vyšší ambice než se svézt na slavné předloze. Tvůrci tedy jen redukují původní text těmi nejběžnějšími prostředky a spoléhají jen na co nejprostší filmovou řeč, namísto toho aby hledali nápadité přístupy jak se jazykem filmu nejblíže dostat k jazyku románu, aby však zůstal stále jazykem filmovým (v tomto ohledu je snad daleko úspěšnější Ruizova adaptace Času znova nalezeného z roku 1999). Jaká škoda že za filmem stojí taková jména, kterých si člověk váží za jejich jiné počiny, jedná-li se o režii, scénář i kameru. Minimálně pak Delon jako baron de Charlus je velice uspokojivý. ()
Hledání ztraceného času jsem nečetl, můžu tedy film hodnotit jen nezávisle na literární předloze. Je rozhodně zajímavě zpracovaný, uvádí diváka dokonale do tehdejšího způsobu života a prostředí pařížské aristokratické smetánky. Samotný příběh mi však připadá poněkud plochý a do pocitů hlavního hrdiny jsem se příliš nevžil. Nějakou velkou hloubku bych v tomto snímku asi nehledal, pár mouder, které si Irons v závěru navzájem vymění s Delonem, na to myslím nestačí. Poněkud kuriózní mi naopak přijde, že zrovna lamač ženských srdcí Delon si tady střihl roli homosexuála, čímž mě mile překvapil - to bych do něj neřekl. Každopádně ale jde o příjemný a profesionálně skvěle natočený snímek s dokonalou atmosférou doby. ()
Lehce nedoceněný film podle těžce nezfilmovatelné předlohy. Irons dělá, co umí. A on umí cokoliv. Ornella příkladně rozbředlá. Inu, Schlöndorff to zkusil a jeho pokus budiž zaznamenám jako čestná remíza s Proustem. Carriére s Nykvistem jako bonus. A samozřejmě Delon... ()
Naprosto dokonalé umělecké dílo, které s přibývajícími lety jen a jen získává na hodnotě. Tak vnitřně uměřený, tichý i výbušný, dokonale zahraný ten film je. Od Jeremyho Ironse je to neuvěřitelné herecké představení. ()
Swannova láska je další z filmů, které názorně ukazují, jak moc byla francouzská šlechta odříznutá od starostí a každodenních obav o vlastní přežití. Zajímaly je jen večírky, jak je kdo oblečen a čím se budou navečer bavit. Jejich život, natolik bezstarostný byl v první řadě povrchní stejně jako oni sami. Nikdy jsem nečetl nic od Marcela Prousta, ale podobných děl existovalo mnoho. Proust se zaměřil na vyjádření tehdejší společenské nálady a na to, jak důležité bylo v tehdejší společnosti postavení. Hlavní hrdina právě o něj může přijít, protože jeho láska je silnější než vše, co má k dispozici. Pro běžného diváka je to ale načančaná nuda. Přiznám, že patřím mezi ně. ()
Už se těším na film, kde bude mr. Irons šťastně ženatý.... U tohodle filmu by mě zajímala předloha, která musí být nesmírně zajímavá. Volker ale určitě nenatočil nic světoborného a jediné co tento unylý snímek zachraňuje jsou herci. (A. Deloin je opravdu hodně solidní) Pokud se vám navíc líbi O. Muti, jistě budete nadšeni.. nepředvede toho málo :-P ()
Melancholický existenciálny príbeh posadnutosti láskou. Bohatý šľachtic Charles Swann skvele stelesnený mladým Jeremym Ironsom, je zaľúbený do prostitútky Odette. Film je prehliadkou jeho túžob, neistôt, žiarlivosti, podozrievania a vášne. Odette v podaní Ornelly Muti je zvodná, vášnivá a roztopašná no napriek tomu nie lacná a dovolí si ukázať zo svojho pôvabu nie len Charlesovi ale aj divákom, omnoho viac ako by mohol dúfať. Swannove pochybnosti sú sprevádzané poetickými úvahami o zmysle toho všetkého, v čom mu zručne sekunduje priateľ Méme obsadený hviezdnym Alainom Delonom. Tomu však melancholická poloha až tak veľmi nepristane. 75% ()
Celé to tak nějak nemá úvod ani závěr, ale především díky přesnému Ironsovi tato kostýmní sonda stojí za shlédnutí. ()