Hlídač č. 47

Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví. (29.04.2007)

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos (06.02.2010)

Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. (10.01.2013)

Působivá kreace pana Jaroslava Průchy v roli traťového hlídače s číslem 47. Neubráním se srovnání se zpracováním z roku 2008 a jednoznačně mi vychází, že Karel Roden v mých očích obstál, nicméně filmová verze 1937 je mi mnohem bližší ve všech ostatních aspektech. Za krásnou Marii Glázrovou v roli Anny, za Ladislava Boháče jako Ferdu, za Rovenského-Svitákův pohled na svět přihazuji hvězdu navíc. Bylo mi potěšením. (06.02.2019)