Hlídač č. 47

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. (03.07.2021)

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)

Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. (14.10.2013)