Hlídač č. 47

Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos (06.02.2010)

Velice pěkný a citlivý film zfilmovaný podle románu Josefa Kopty. Film vypráví o jednom starém traťovém hlídači ( skvělý-J. Průcha-alias F. Douša) který dočasně ohluchne. Předstírá ale i nadále ztrátu sluchu i po uzdravení jen proto aby tak zjistil pravdu o vztahu mladé manželky (M.Glázrová-alias Anna) k vesnickému hejskovi (L. Boháč-alias-Ferdinand Zuska). To je na celém filmu asi i nejlepší a nejhumornější zachycený moment, dozvědět se takovouto-fikanou ale trochu nevinnou cestou co o něm kdo říká za jeho zády... Na scénáři se tenkrát novátorsky podílel tehdy začínající režisér O. Vávra a jako by to byla od přezvěst jakou cestou se později vydá. Jinak ještě navíc to byli první velké role všech tří hlavních protagonistů. J. Rovenský který film režíroval se ale premiéry filmu po náhlém úmrtí nedožil a film dokončil až Jan Sviták, který tou dobou měl na svém kontě tak desítku neméně úspěšných filmů. Jeden z nejlepších filmů třicátých let s opravdu vynikajícím výkonem v hlavní i vedlejší roli, navíc velice dobrá je i Deglova kamera a exteriéry natáčené někde v Posázaví. A myslím si že i na dobu vzniku to nebylo až tak nejhorší, i co se týče obrazu a zvuku...Jsou i horší filmy s té doby a to i mezi těmi méně zdařilými. Jen mě těší, že v té záplavě všech prvorepublikových filmů (převážně veseloher), najdeme i takto zdařilé dramatické filmy. Viz. třeba ještě: Bílá nemoc, Před maturitou, Panenství apod. (05.06.2006)

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Dobový pohled: České drama podle románu J. Kopty. Poslední film zesnulého režiséra Rovenského, který jej však již nedokončil, což je patrno na celém filmu. Ponuré drama ženy, která zápasí mezi manželskou věrností (nepodlehne) a sympatií mladého kramáře. Zpracování přímo diletantské, ač herecky je velmi dobrý, což však film nemůže zachránit. (26.01.2009)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)