Candyman

Candyman nejvíce těží ze své ponuré atmosféry a skvělému výkonu hlavní herecké dvojice. Samotná atmosféra ze začátku není bůhvíjak skvělá, to hlavně kvůli probíhajícímu ději, kdy se nic důležitého neděje a až na pár komických prvků je to docela nuda. Vše se ovšem velmi rychle změní po příjezdu do černošského ghetta. Samotná postava Candymana je docela zvláštní. Moc se o její minulosti nedozvíme, jen několik holých fakt o tom co se stalo, ale vše je podáno velmi rychlou formou, a to hlavně proto, aby mohli zapojit diváci svou představivost. Když se však objeví na scéně, tak v podání Tony Todda sledujeme perfektní herecký výkon, kterému dominuje jeho ďábelský hlas při kterém naskakuje husí kůže. (12.05.2010)

Dost doslovně pojatá nietzsechovská teze o zírání do propasti, která má schopnosti stát se tím, o čem vypráví. Ale třeba se pletu a vy byste po dokoukání do toho zrcadla pětkrát Candyman řekli. Tenhle film tristně zapadl do kategorie pozdně osmdesátkových slasherů a trochu si za to může sám v momentech, kdy si není schopnej odpustit jednoduché variování klasických lekaček, jakkoli brutalita posouvá film lehce za hranici obvyklého slasherového pohodlí. Zaslouží si však daleko vyšší pozici, protože nejde o nic menšího než obecný popis mýtu, jeho geneze, univerzálnosti, naší schopnosti se do něj projektovat a hlavně jeho neuchopitelnosti v důsledku nedůvěryhodnosti veškerých jeho zdrojů. Mýtus je zde něco nepříjemně abstraktního, co však působí ještě nepříjemnější, zato dost konkrétní bolest a smrt. A Candyman je mýtus obzvláště vypečený, protože zatímco ačkoli jako každý jiný je vděčný za svoji existenci lidem, kteří v něj věří, tak s těmi, kteří se mu vysmívají zamete tak, že si opráší pověst zase na pár dlouhých let. Zkuste se téhle neprůstřelné klauzuli vyhnout.____Každopádně pokud tu noc, kdy jste viděli Candymana, vás probudí zvuk, který zní jako zaklepání na dveře, vy bydlíte sami v malém bytě uprostřed města, začne se vám chtít na záchod, který laškovný architekt navrhl přesně zády k zrcadlu, ke kterému se musíte chtě nechtě otočit a když to všechno zmáknete, vracíte se do místnosti, kde jste automaticky dříve nechali přehozený kabát přes opěradlo vysoké židle... no můžete se rovnou přichystat na to, že se s ranním úsvitem seznámíte osobně. Kamarád říkal... (01.06.2020)

Candyman, Candyman, Candyman, Candyman, Candyman. Zkusil jsem to, vlastně už podruhé, a žádnej Tonny Todd s hákem se mi nezjevil. Repríza již před léty zhlédnuté lahůdky nezklamala. Mysteriozní a podmanivý příběh zvýrazněný nápaditou kamerou, originální výškové záběry neustále překvapovaly, vychází z amerických městských legend a do duchařského tématu vnáší svěží vítr v podobě do klasických schémat příliš nezapadajícího netvora. Ohákovaný a včelonosný strašák Candyman má prostě, nejen díky přebujelému charismatu Tonyho Todda, šmrnc a rozplétání jeho legendy na celovečerák v pohodě vystačí. Navíc závěr je grandiozní. Vypouštím čtyři včelky. (22.10.2015)

Film, ktorý neskutočne dobre pracuje s atmosférou. Tie zábery z vtáčej perspektívy na betónovú džungľu v sprievode Glassovej hudby sú zimomriavkové a efektné. Candyman je skvelou ukážkou spracovania Urban Legend. Prvá polovica je len akási šuškanda, kedy spolu s hrdinkou skúmame mýtus o ktorom máme svoje pochybnosti. Až v druhej polovici sa naplno ukážu všetky aspekty tejto prapodivnej legendy a postavy sú odrazu vhodné do kolotoča udalostí, aké nie sú schopné zastaviť. Má to logické kauzality a nebojí sa to ísť aj do riadnych krvavostí. Zároveň je to citlivé a ku koncu aj zvláštne uspokojivé. Myslím, že si tú Bakerovú poviedku vyhľadám. Nechýbalo málo k dokonalosti. Veľmi podarená chuťovka ukazujúca, že kedysi sa to dalo robiť dobre aj bez hlúpeho digitálu. (10.08.2021)

Meta horor na téma městských legend, který se sám stal městskou legendou. Stejně jako ve svém úchvatném debutu, přízračném filmu o dospívání "Paperhouse", propojuje režisér Bernard Rose světy reality a fikce pohlcující atmosférou. Ovšem v zájmu provázanosti obou sfér zde není žádná jasná hranice mezi nimi. "Candyman" je jedním z nejlepších hororů nejen devadesátých let proto, že se zcela vymyká obvyklé žánrové produkci, což je dílem právě Roseho svrchovaně koncepčního zpracování. Režisér a scenárista v jedné osobě zásadně rozvíjí původní ideu Barkerovy povídky a dává nám nahlédnout zvenčí na střípky spletitého světa, které spolu s hlavní hrdinkou napjatě probádáváme, až náhle zjistíme, že nás Candyman pohltil a zcela si podmanil. Bravurní gradace vyprávění a stylově precizní sugesce rozklížené reality za pomoci souhry kamery, výpravy a hudby dává dohromady horor, který ačkoli bývá řazen po bok klasických řezníků hororu jako Freddyho Krugera, má mnohem blíže spíš k podobně singulárním a mimoběžným fenoménům jako je "Jakubův žebřík". Oproti němu je Roseho výtvor dokonce stylově nuancovanější právě ve svém balancování na hraně reality a díky tomu také ambivalentnější, ačkoli současně zůstává žánrově ukotvenější a v souladu se svým tématem přízemnější, nebo lépe řečeno v tom dobrém slova smyslu lidovější. Prostě městská legenda, které se nejprve smějeme, myslíme si, že si ji můžeme přivlastnit a analyzovat, jenže pak náhle zjistíme, že se bojíme jít sami na záchod a vyhýbáme se pohledu do zrcadla. (31.05.2020)