Zbaľ prachy a vypadni!

Kdyby Ritchie nenatočil Lock, Stock and Two Smoking Barrels nebyl by ani Snatch. Takže je tady partička 4 kamarádů, kteří si řeknou, že si cestu k životnímu štěstí trošku zkrátí tím, že v kartách oberou Sekeru Harryho, jenže samozřejmě co by to bylo za plán, kdyby se jim celý nezhroutil. Takže Eddy v kartách samozřejmě prohraje, udělá navíc ještě velkou sekeru a kluci jsou vlastně tam kde byli, mínus 500 tisíc liber. Kde do týdne sehnat prachy zpátky? Samozřejmě se podívejte na tenhle film, který možná nemá takový hype jako Podfu(c)k, ale je to prvotina a Guy Ritchie se vším všudy. To přece chceš vidět. 95% (15.09.2020)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Stylový snímek plný hlášek, zbraní, přestřelek, trávy, akce a vynikajících hereckých výkonů, na kterých to celé stojí. Musím také pochválit výbornou doprovodnou hudbu a práci s kamerou. Celá atmosféra filmu je skvělá a všichni aktéři a celý děj zajistí to, že se člověk vážně nenudí, ale baví. Jak už to tak bývá Guy Ritchie prostě umí a neokouká se mi snad nikdy. Jediné co mi zde chybělo byl trochu hlubší podtext a nějaká větší zápletka nebo více ženských, jinak ale uznávám, že opravdu povedené dílo. (21.04.2012)

Po poslední mrtě promyšlený scénář, který už od prvních scén nádherně směřuje k typicky „ritchieovskému“ konci, ruku v ruce s vytříbenou formou, tvoří jedinečný celek, jehož sledování je čistým filmovým požitkem. Podle přísných měřítek dávkovaná směs násilí, černočerného humoru a všemožné absurdity, je natočena v rychlém tempu, kde se detailních kamerových obletů nedopočítáte, podobně jako rychlého střihu anebo podhledů na pomalu kráčející hrdiny. Ale pozor, tohle není žádný Michael Bay! Ritchie má velmi osobitý styl vyprávění, v němž jaksi vynechává hlavní postavy a pouze načrtává různorodé panoptikum londýnského podsvětí. Nutno uznat, že díky snaze být za každou cenu vtipný a cool, občas Ritchie sklouzne až do samoúčelnosti a děj se stane až příliš vykonstruovaným. Jenomže komu to vadí, když se u toho válíte smíchy po podlaze? Mě rozhodně ne. (17.11.2005)

G. Ritchie prišiel so štýlom rozprávania, ktorý potom ešte úspešnejšie, ako cez šablónu použil vo filme Podfuck a časom aj v iných, ale už nie tak úspešne. Nájdeme tu mnoho spoločných prvkov ako mnoho postáv, šialené náhody, vtipné hlášky, tvrdý chlapi, šialený mafiáni a občas nejaký ten blbec. Režisérov rukopis je v obidvoch filmoch okamžite rozpoznateľný. Nemá zmysel komentovať divoký príbeh plný náhod a nečakaných zvratov, ale za zmienku stojí určite spevák Sting, ktorého som videl prvý krát a zahral slušne. Na plný počet to nebolo, ale inak slušne uletená gangsterka. 80%. (31.12.2015)