Posledné tango v Paríži

Film opředen řadou fám, vzpomínek a přibarvených skazek, čert aby se v tom všem vyznal, však kdo jej jednou viděl na stříbrném plátně, nikdy na něj nezapomene. Stárnoucí Marlon Brando démonický, děsivý, nešťastný, prudký, živočišný v kombinaci s erotikou sršící, divokou, zvědavou a ke všemu svolnou mladinkou Marií Schneider... a to vše v Paříži. Film není pro každého, ale vášnivý bohém si v tom to svoje určitě najde. (24.01.2019)

Solidní vztahové drámo s několika explicitnějšími sexuálními scénami, které se ale vyskytují jenom občas a rozhodně nemá cenu dívat se na Poslední tango v Paříži jenom kvůli nim. V nitru je to totiž velmi slušný výlet do psychologie jednoho neobvyklého páru, kdy On se snaží vypudit z mysli vzpomínky na mrtvou manželku a Ona si spíše užívá vztah s jedním neznámým chlapíkem, přičemž sama je ještě nezkušená a svým chováním dokáže zraňovat. Film si pro sebe nepřekvapivě krade samotný Marlon Brando, kdy je sice v několika jeho monolozích poznat, že luští předepsaný dialog z papírku kdesi mimo záběr, ale když se do toho opře, rozehraje opravdové herecké galapředstavení. Bravo. Nebýt konec poněkud odfláknutý a zjednodušený, šel bych s hodnocením výš. (26.06.2011)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Působivý, výjimečný, kontroverzní snímek o vášni, touze, sexu i lásce. Ze režisérského hlediska si myslím, že tu není jediná scéna zbytečná ani žádná nechybí. Vše je naprosto účelné. Celkově se příběh a vztahy v něm hodnotí velmi obtížně, a proto snad není od věci trochu rozebrat jednotlivé postavy. Paul je na první pohled zklamaný a životem znechucený světák, který ze všeho nejméně touží po lásce, aniž by se dokázal zříci svých přirozených tělesných potřeb, což ústí až v silně nemorální a perverzní (Myslím spíše duševně!) vztah k opačnému pohlaví. To jestli je prožitým "milostným" vztahem poznamenán natolik, aby mohl být jeho přístup a silný cynismus změněn, tu snad vyřešeno je, snad není, nicméně mně se to vyluštit nepodařilo. Jeho mladá přítelkyně je naopak typická, ničím nevybočující představitelka své generace i věkové skupiny s již zajištěným, dynamicky fungujícím vztahem, která z mně neznámého důvodu podlehne vábení snad svých jakýchsi nepoznaných touh či jen nevyjádřitelnému Paulově šarmu a na nic se neptající aktivní rezignaci. Tento nepřirozený a skřípající vztah nutně spěje k tragickému rozuzlení, jež na sebe nedá příliš dlouho čekat. Charakteristickým znamením beznadějnosti onoho počínání je Poslední tango, které opilý a klamně smířený pár "odtančí" a posléze přímo zvířecky a navíc neúspěšně odbytý akt symbolizující jistý a neodvratný konec násilné pudové symbiózy. Paul je předem odsouzen ke konci odpovídajícímu jeho osobě, otázkou je jen zda s sebou musí strhnou i svou prozatím asi nevinnou "oběť". (20.10.2004)

Réžia Bernarda Bertolluciho, kamera Vittoria Storara, chameleonske herectvo Marlona Branda, tak to sú dôvody prečo prijať túto ponuku. Menu je oplzlé, perverzné, pikantné, ostré, Chilli paprička spočíva v scenári, ktorý si NIKDY nedáva servítku pred ústa, až som sa občas usmieval popod fúz. Trebárs kontroverzný, alebo škandalózny sa môže javiť film Posledné tango v Paríži. Ja ho v prvom rade vnímam ako príbeh dvoch stratených existencií, ktorí na seba natrafia náhodou, odvtedy splanula iskra vášne, jeho Američana ťaží minulosť na srdci, lebo nedávno spáchala jeho žena samovraždu, bola pobehlica, čo mu zahýbala. Nerad rozpráva o minulosti a už vôbec nechce používať mená, ktorými by sa oslovovali. Ona je Francúzska, mladá, pekná žena, ktorá nevie, čo so životom, má nápadníka, ktorý si zahral v slávnom Truffautovom snímku : Nikto ma nemá rád. Volá sa Jean-Pierre Léaud, je trochu naivný a nakrúca o nej film. Telesnej rozkoši sa náramne oddávajú v hoteli, ktorý má na starosti, filozofujú ako zmysle života, zatvorení v byte. Aj si výjdu von, konkrétne majú chuť si zatancovať TANGO, ale víťazné páry tancujú sami, ich nikto nepozval, akoby tam nemali čo robiť. Jeanne má už toho všetkého dosť, po krk, povie mu, že je KONIEC, začne ju prenasledovať do jej bytu, kde vytiahne revolver a zastrelí ho, ešte sa chvíľu potáca na balkóne, ale čoskoro je všetkému koniec, definitívny ! Určite zaujímavý film, ktorý obsahuje nahé scény, ale len Marie Schneider od hlavy po päty, Marlona nie je vidieť zpredu, maximálne zadnica. Umelecké PORNO, ktoré neškodí, prospieva zdraviu. Na svoju dobu provokatívny film, zakázaný, mne sa to páčilo, nevidel som v tom nič zlé, i keď zlovestnejší je scenár ako oddávanie sa radovánkam, ale tak to malo zrejme byť. Marlon je vo forme, tak najmä pre umenie brilantného herca je úplne ľahké navnadiť sa pozitívne na film, ktorý je docela pesimistický ! (11.09.2015)