Stratené v preklade

Obyčejný příběh dvou bezvýznamných lidí v dalekém světě....není to komedie, je to plynoucí život, dvou protagonistů, kteří přišli a odešli. Část jejich života v krásném a vzrušivém Tokiu. Málo filmů se vryje do paměti diváka na delší dobu jako tento. S.Coppola a K. Dunst mají plány do budoucna a tak se můžeme těšit na něco dalšího, tentokrát z francouzské historie, kdy se v únoru 05 začíná ve Francii točit Marie Antoinetta................ (13.11.2004)

Jelikož mě první film od Sofie Coppoly (Virgin suicides) dokázal nadchnout, čekal jsem něco podobnýho i v případě tohoto filmu. Začátek sice nebyl špatnej, ale pořád jsem očekával, že musí přijít "něco", kvůli čemu si film vysloužil tak vysoký hodnocení. Jenže asi tak uprostřed se ve filmu odehrála pasáž, kdy hlavní postavy jdou nejdřív do nějakýho klubu a potom následuje asi 10-ti minutová scéna s karaoke a přesně od tý chvíle jsem přestal doufat, že to "něco" ještě přijde. Postupně se dostavila nuda a ta vydržela až do úplnýho konce. Když si tak pročítam komentáře, tak se nestačim divit. Každýmu se zřejmě líbil film, kde se skoro celou dobu nic zajímavýho neděje a hlavní postavy spolu jen tak kecaj o ničem. Ale proti gustu... (30.08.2008)

Moc milý film. Jemný. A postavy v něm se nechovají jako vždy, nýbrž se stávají lidmi, skutečnými lidmi. Nechala jsem se vtáhnout mezi ně. Nechtěla jsem být ten, kdo to sleduje. Chtěla jsem se procházet po Tokiu. Po městě, které toužím navštívit. Za to všechno jsem nucena dát plný počet. Prostě to tak chci a basta. Neboť ten film je předvším "lidský". Jediné, co mohu udělat, je doporučit ho ke zhlédnutí. (07.03.2009)

Mám rád filmy o ničem, ale u tohoto snímku jsem si opravdu na konci povzdychnul: "A to je všechno?". Ale jinak je to moc pěkný snímek o naší odcizené době, kde význam osobní komunikace klesá až na samotné dno. Vím, co chtěla režisérka říci a taky jsem si to odnesl, ale jako celek mě tento snímek v podstatě minul. Víc si vážím jejího debutu Smrt Panen, kde to se mnou režisérka zkoulela přeci jenom lépe. (04.03.2007)

Sofia Coppola je čarodějka. Jinak si nelze vysvětlit jak můžu mít po nějaké hodině a půl tak pesimistického až depresivního filmu zakončeného několika minutami především obsahově nádherných scén tak intenzivní pozitivní pocity. Lost In Translation není jednoduše sledovatelný film, po první dvacetiminutovce mě držel nad vodou jen Bill Murray (chápu proč by do toho Sofia bez něj nešla), který si z toho babylónu okolo sebe dokázal dělat legraci a tím zachránit ztracenou (a nádhernou) Scarlett před sebevraždou. Just kidding...nebýt tohohle úvodu, nemělo by to o čem být. Vytrvejte a budete bohatě odměněni hereckým koncertem pro duo On a Ona. Karaoke a Scarlettina rafinovaná gesta, probdělá postelová noc, šepot a slzy... Sofia Coppola prostě naprosto přesně věděla, co chce říct. A jelikož nejsem přítelem filozofování a odkrývání toho, jak kterému momentu rozumím, budete mi to buď muset věřit nebo se se mnou opít, až budu mít nějakou slabou životně bilanční chvilku:) Dávám magických 90% a tleskám jedné z nejvýraznějších režisérek naší doby. PS: Tím, že jsem Tokio označil za babylón jsem vám toho spoustu zamlčel, ale to nevadí, ostatní o tom píšou dost zevrubně. Já osobně se tam ale po tomhle filmu budu ochoten podívat jenom, když se mnou bude v hotelu bydlet Scarlett. Na růžových kalhotkách netrvám;) Což mě vede k PPS: Giovanniho Ribisi jsem měl za inteligentního mladíka a on se zatím chová jako idiot:) (13.10.2007)