Hviezdy na čiapkach

Silnou stránkou filmu je rozmiestnenie a neustály pohyb hercov na scéne (mizanscéna). Táto práca je ozaj precízna a vo veľkých záberoch je radosť sledovať dokonalú organizáciu, v tomto smere napomáha veľmi dobrá kamera. Príbeh sa odohráva v roku 1918 kdesi v strednom Rusku a mapuje hlavne maďarských vojakov zainteresovaných v občianskej vojne červených proti bielym. A hoci je technická kvalita snímku neodškriepiteľná, problémom sú emócie. Síce sa neustále niečo deje, zabitých je tu pomerne veľa, ale rozhodne nečakajte vojnu v pravom slova zmysle, ide skôr o popravy, či hon na utečencov. Práve preto je zarážajúce, že chýba silná emócia, možno je to spôsobené, že príbeh nemá hlavného hrdinu. (08.03.2015)

Chápu sice, "co tím chtěl autor říci", ale sdělení se mě bohužel nijak výrazněji nedotklo. Série událostí pospojovaných nahodilým sledem tragických událostí, při nichž potenciální hrdinové náhle umírají nebo se vytrácejí ze syžetu, na jednu stranu bravurně reflektuje osudovost a podmíněnost lidského jednání v těžkých životních situacích a podává originální výpověď o zobrazovaných dějinných souvislostech, ale na stranu druhou postrádá skutečné lidské emoce - jakoby se Jancsó tak urputně soustředil na rozvržení a naplánování pohybu na mizanscéně (což je na dlouhých záběrech rámovaných plynulým pohybem kamery skutečně znát), až zcela opomněl přiblížit dění divákovi, vzbudit v něm očekávání, či starost o postavy. Film může být významově hodnotný, ale když nedokáže svůj význam hodnotně znaturalizovat, nemohu na něj zkrátka pět slova chvály... (09.10.2016)

Film, kde mě kromě (pro Jancsóa typické) vynikající práce s organizací postav v mizanscéně a zobrazováním krutosti udivoval především jakousi „štafetovou“ narativní strukturou. Představil skupinu postav, z nichž jedna je dominantní, ale představovaná natolik stroze, že dlouho trvá, než si k ní lze vybudovat specifičtější divácký vztah... A jakmile k tomu dojde, přijde jiná skupina, která většinu té dosavadní povraždí a s ní i postavu, k níž jsme se doteď tak obtížně propracovávali. „Štafetu“ tak převezme dominantní postava nové skupiny, která ale po čase opět umírá a předá „kolík“ další. Film - který nám při aplikaci terminologického aparátu Murraye Smithe nedovoluje přejít z fáze spojení s postavou do fáze spolčení, respektive vždycky po přechodu do fáze spolčení postavu zlikviduje - tak projde řadou různých prostředí, přičemž relativizuje celý systém rudých/bílých a nejsnáze recipovatelné postavy jsou ty stojící na neutrálních pozicích (tj. především zdravotní sestry). (22.04.2007)

Téměř nepřetržitý sled přestřelek, selekcí a následných poprav natočený se stejnou rafinovaností, jakou projevují filmové postavy při likvidaci svých protivníků. Ději dává určitý rámec postava vojáka (patrně jediná, která přežije od začátku snímku do konce), kterého vidíme už v prvních záběrech a jehož závěrečné gesto může být chápáno jako pocta marnému heroismu padlých druhů stejně dobře jako projev úcty všem zbytečným obětem bratrovražedné válečné vřavy. (Ty ve filmu zosobňují především zdravotní sestry, s nimiž Bílí i Rudí manipulují doslova jako s figurkami na šachovnici, v partii, ve které nestranný účastník prohrává vždycky). (10.09.2007)

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)