Hviezdy na čiapkach

Málokedy vidím maďarský film. Viem, že Miklós Jancsó je známy režisér a tiež, že jediný film, ktorý som od neho videl, ma nenadchol (A mali 17 rokov). Nemám potrebu hrať sa na filmového fajnšmekra a vyzdvihovať nejaké pozitíva tohto filmu. Skôr mi prišli na um slová, že smrť jedného človeka je tragédia, smrť tisícok je iba štatistikou. Presne ten pocit som postupne nadobúdal počas sledovania filmu. Ku koncu ma už absolútne nezaujímalo kto je kto, a kto v tých nezmyselných zabíjačkách vlastne víťazí. Spokojnosť sa dostavila, až so záverečnými titulkami. (29.08.2019)

Občianska vojna v Rusku, 1918. Polonahá skupina zajatých boľševikov dostala šancu zachrániť si holý život štvrťhodinovým náskokom pred skupinou vyzbrojených osedlaných menševikov. Chaotický beh, snaha sa skryť, prebrodiť vodu. Nad všetkými činnosťami číha smrť. Heslo dňa: Prežiť. Nasledujú obrazy potýčok, do ktorých vstupujú príslušníci oboch strán; divák ťažko rozoznáva, kto stojí na čej strane. Film sa vyhýba akémukoľvek vysvetľovaniu. Podstatné je konanie v danej situácii, kde sa treba rozhodnúť okamžite. Vraždenie si nevyberá, možno aj preto film nemá hlavného hrdinu. Niektoré výjavy vojnového besnenia pripomínajú veľkorysé krajinárske plátna. Roztrieštený sled scén bez súvislejšieho deja drží pokope premyslená choreografia. Netradičný pohľad, vyhýbajúci sa patetickosti o to silnejšie zapôsobí celkovým dopadom scén prestreliek a honov na ľudí. (03.10.2006)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

Znáte ten pocit, kdy jste dejme tomu na nějaké hostině, ládujete do sebe jedno skvělé jídlo za druhým, a pak zjišťujete, že vám vlastně ani nechutná, jíte ho jenom tak, protože se vám nechce přestat? Podobný pocit jsem měl při sledování filmu Hvězdy na čepicích. Když byl zabit první člověk, docela to se mnou otřáslo. Ale pak umřel druhý, šestý, třicátý... A když se hodinu a půl neobjevil jiný motiv, než že jedna skupina lidí brutálně pokosí jinou, načež přijde další a zase zamorduje tu předchozí... a tak pořád dokola, už mi byly všechny další oběti prostě ukradené. Říkal jsem si, super, tak jsi ho zabil a co předvedeš dál? Objeví se konečně nějaký příběh, nebo to budou jenom 90minutová jatka? Bohužel, b) je správně. Přes věhlas, který tento film provází musím prohlásit, že už dlouho mi postavy z nějakého filmu nebyly tak lhostejné. A vzhledem k tomu, že se zde odehrává mučení, ponižování a vraždění, není tento pocit asi úplně košér. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kubrickovy Stezky slávy, natočené o deset let dříve, ale vypovídající o absurditě války desetkrát více... Jo, ale kamera je skvělá. (20.04.2011)

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)