S tebou ma baví svet

Svět se mění a lidé se mění s ním. Z pradávné nenávisti jsem se propracoval ku znechucené úctě vůči klasice. A že to klasikou je se mi prokázalo již před lety, kdy mi pod okny tehdejšího bydliště v centru stověžaté táhl gejprájd. Zmaten všemi těmi barvičkami a posilněn destilátem z brambor jsem hochštaplersky vystoupil na parapet a do davu dole zvolal ,,Přátelé, kamarádi, my vám ty prdele rozmrdáme!". Zjevně díky notorické znalosti filmu má akce vyvolala nečekanou reakci. Jeden neoděný chlapec spadl smíchy z alegorického vozu, další mi posílali pusinky a dva nejhladovější započali stoupat po hromosvodu. Sice si to tedy dobrovolně nepouštím, vzájemně se s poledňákovinou vyhýbáme, ale víme o sobě a již se netoužíme zabít. Co? To tě zajímá? Proč tam již nebydlím? Bolestivá traumata, když už to musíš vědět! Vzpomínky, které mermomocí vytěsňuji. Zbytečně pevně ukotvený hromosvod. Jako Syřan - musel jsem se z té hrůzy odmigrovat. Sbalil jsem si pět švestek a odešel hrdě středem. Kachním krokem. (16.01.2018)

„Večer. Co večer! Na noc by jste se měli šetřit.“ Klasická rodinná komédia, ktorú vysielajú televízie niekoľkokrát do roka (ideálne na Vianoce, ale nie je podmienka). Výborné herecké obsadenie (predovšetkým Satinský a Nový), pekná snežno-horská výprava, podarene nakastingované decká, kultové scény (kadibudky, šípkový čaj, Matýsek, stará indiánska babička) a jeden dialógový klenot vedľa druhého („Ještěže Mates neumí mluvit.“; „Maminka je doma?“ – „Ne, to nadává papagáj.“). (27.12.2008)

Nadprůměrná normalizační komedie, ale jak jsem nedávno někoho slyšel poznamenat, právě tenhle typ komedií napomohl tomu největšímu zlu, které se táhne od sedmdesátých let až dodnes. Ustanovení apolitického zápecnictví jakožto vůdčího životního stylu Čechů. Takové to "o nic se nestarat, zůstat doma na svém", které atomarizovalo společnost ve stádo "individuálů". (08.03.2009)

V roce 1982 vyfárala madam Poledňáková můj český kinematografický kryptonit. Zkousnu popové halekání zasloužilé Helenky, dětinský humor ala „přiskříp sem si bimbulu“, od kterého mám ještě teď modřiny na kolenou, jak jsem se do nich plácal či na sílu tlačené „groteskní“ momenty, ale ta ideologie nezodpovědných dementních tatínků dostávajících lekci od katalogových maminek mně přijde úplně blboučká. I s ohledem na následující tvorbu autorky mám pocit, že se vypisovala z nějakého osobního komplexu a ten humorný obal jen alibisticky obrušuje hrany. Takže zase za rok na Ydykseb, Marie! Až se bude rozhodovat, jestli Matýsek skončí na infekčním, nebo sociálce a já si těch 80 minut budu užívat jak šťourání smrkové větve v řitním otvoru.. (19.06.2017)

Toto je myslím klasika, ktorú v určitých smeroch ohlodal zub času. Možno je to tým, že som ju až teraz videl po prvý krát, zato mám ale výhodu väčšieho nadhľadu nad vecou. Poledňáková skvele pracujem s dynamikou filmu, keď sa stále niečo deje a môže zato okrem scenára skvelá práca s deťmi. Lenže, ako sa tu určite veľakrát píše, ak je niečo prehlásené za komédiu storočia, tak jeden úprimný smiech nahlas je trochu málo. Z tohoto sa moja vianočná kalsika nikdy nestane, ale nebol som ani zďaleka tak sklamaný, ako som sa v najhorších obavách bál. Má to srdce a dušu, čo sa o dnešných českých kalkuloch (nevynímajúc Poledňákovú) prehlásiť ani zďaleka nedá. Ale vlastne si to možno o rok pozriem ešte raz a zvýšim hodnotenie. (24.12.2013)