Ako v zrkadle

Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. (30.09.2017)

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží. (26.12.2013)

Už jsem to psal. Ingmar Bergman je ve světě filmu pojmem. V tomhle ohledu jsem ale filmovej barbar a Through a Glass Darkly je teprve třetím filmem co jsem od něho viděl(alespoň se mám pořád na co těšit a co objevovat). I zde Bergman divákovi předkládá silný drama. Tentokráte psychologický rozklad osobnosti trpící schizofrenií. Slabší 4hvězdy. (23.08.2023)

Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. (06.07.2020)

Zaujímavosť:Ide o druhý najlepší zahraničný film po sebe ocenený Oscarom režiséra a scenáristu vysokého kalibru Ingmara Bergmana zasadeného na opustený ostrov tvoriaci jedno kvarteto,t.j rodina:Karin(zaujímavé,ďalšia postava sa volá Karin),ktorá je dcérou spisovateľa Davida+takisto sa tu nachádza jej brat menom Minus s ambíciami,ktorý by rád išiel v stopách svojho otca a samozrejme Martin ako Max von Sydow- manžel,tu nesmie chýbať... Gunnar Björnstrand ako spisovateľ je výrazná postava „bergmanoviek”,zároveň aj Max a kamera borca Nykvista,to človeka maximálne navnadí na dianie,ktoré komplikuje úzkosť postavy Karin,ktorá trpí závažnými psychickými poruchami v extrémne psychologickom počine,ktorý diváka uvedie do stavu štyroch ľudí,ktorí sú tak strašne samy,že sa musia vysporiadať s Karinou chorobou,ktorá najmä jej brata privádza do šialenstva... Je mi jasné,že sledovať tieto snímky,nebude prechádzka ružovou záhradou,o to viac som spokojnejší... Veľmi náročný a ťažký film,ktorý vidieť vyžaduje určitú dávku tolerantnosti,ktorá je potrebná. (02.10.2014)