Najväčší dar

Tak hezky to znělo na tom papíře (konečně něco o slovanských bozích!), až jsem na to šel do kina málem dobrovolně (nakonec jsem musel tak jako tak). Žel bohům tady ale místo Moreny převzala vládu scénáristická impotence spoléhající na neskutečně infantilní humor, kde se každej furt směje naprostým ptákovinám, až to často připomíná totální cringefest, nebo spřádá ďábelský s afektovaným přehráváním. Což je primárně případ hlavní kladný postavy a hlavní záporný postavy, který mi skoro od začátku tímhle lezly na nervy. A celková scénáristická neschopnost je vidět prakticky na všech postavách, kterých je spousta, ale jejich dějový linky téměř  nefungujou, protože na žádnou z nich není kladenej dostatečnej důraz a většina toho, co se stane, působí jako vycucaný z Morenina prsu. To sice platí i postavě Vesny, ale přesto je to díky ní celý aspoň trochu koukatelný, což přisuzuju Sabině Rojkový, která je sakra sympatická a bohyni ztvárnila... inu, božsky a bez afektovaných výlevů a její scény přináší aspoň trochu toho pohádkovýho tepla, tak jak se na bohyni jara sluší a patří. Černobog to ale vem, protože i její "chemie" s lidským protikladem, která měla bejt povinnou romantickou vsuvkou, je tady naprosto odfláklá a omezuje se na pár nic neříkajících interakcí. Přesto za ní jedna hvězda, druhá za relativně slušnou hudbu a některý obrazový krásy. (21.12.2022)

Největším darem byla ve finále naprostá banalita, ale vlastně pravdivá. Byť tím shodila podstatnou část děje. Příběh začal dost utrápeně a vlekl se, u písní jsem trpěl. Po polovině přišlo přece jen zlepšení. Dlouho jsem si říkal, že tato báchorka nepatří do kina, ale na vánoční obrazovky. V hlavních rolích herci bohužel bez charismatu a bohové zase neměli moc prostoru se předvést, až na divnou Morenu. Potěšila mě rodina Polívkova, Petra Čtvrtníčka jsem málem nepoznal a proč tam byl i Pavel Zedníček jsem nepochopil. Klidně by mu slušela větší role, viz výše. Jako připomenutí starých tradic celkem fajn, ale i to  se závěrem vyšumělo. (07.01.2023)

Největší dar vychází především z lidové slovesnosti, což je jistě veliké plus. Lze to vidět na různých zvycích, slyšíme písně a můžeme zaznamenat různé bohy či proměnu krásné moravské krajiny. Právě exteriéry a hudba je na pohádce vlastně to nejlepší. Děj samotný je neskutečně jednoduchý a dějová linka tragicky slabá. Morena zavede věčnou zimu, kterou ale může zrušit, a ji samotnou potrestat, nejvyšší bůh Svarožic. Jen se o tom musí dozvědět. Takže je vlastně jedno, kdo mu to donese. Stačí, aby to byl někdo, nebo aby si sám všiml, co se na Zemi děje. Vládkyně zimy tak nemá příliš velkou moc. A když se navíc vzbouří i její syn, z ničeho nic jako by náhle prozřel, je její plán zpečetěn. Film je navíc roztříštěn mezi spousty menších postav a jejich příběhů. Poznat je také to, že filmaři děj strašně natahují a prodlužují. Zkrácením by celý příběh dostal spád. Chybí humor, napětí, Morena je poražena velmi rychle a jednoduše, takže její plán od začátku ani nemohl vyjít, tudíž je naprosto nesmyslný. Tvůrci do příběhu zakomponovali i zmínky o globálním oteplování anebo třeba jiných bozích v jiných částech světa. To už bude na rodičích, aby to dětem vysvětlili. (13.11.2023)

Méně známé režisérky měly s uvedením svého projektu do kin velké problémy kvůli koronavirové pandemii a s ní souvisejícím nedostatkem financí. I díky kampani na Hithitu se jim nakonec povedlo pohádku dokončit a za výsledek se rozhodně nemusí stydět. Pohádka zaujme už svým prostředím a postavami, neobjevují se zde totiž princezny a knížata, ale staří slovanští bohové a obyvatelé jedné valašské vesnice. Ne nadarmo plakáty a materiály k snímku zobrazují právě skupinku pohanských bohů symbolizujících roční období (zejména Sabinu Rojkovou jako Vesnu, Annu Polívkovou jako Oseň, Zuzanu Slavíkovou v roli zlé "zimní" Moreny a Bolka Polívku jako praotce bohů Svarožice). Hlavní hrdinové z řad obyčejných lidí zde nemají zdaleka takový prostor a navíc je hrají nevýrazní herci. Moje hlavní výtka míří hlavně ke slabšímu scénáři a k nepovedenému zúčtování se záporačkou. Na jedno zhlédnutí můžu ale pohádku doporučit. (18.05.2023)

Největší dar mi svou atmosférou a příběhem hodně připomínal televizní film Dvanáct měsíčků, přičemž první jmenovaný mě zaujal o maliličko více. Pohanští bohové a slovanská mytologie jsou bezpochyby atraktivním námětem, který byl však v případě Největšího daru uchopen (želbohu Radegastovi) průměrným způsobem. Film osloví nádhernými lokacemi Rožnova pod Radhoštěm a s ním spojeným valašským koloritem, nicméně to na druhou stranu sráží vykreslení jednotlivých postav bohů a lidí, které bylo místy spíše televizního ražení. Tak či onak film v kině rychle uteče a nenudí - a s výjimkou poslední písně zaujme i svým hudebním doprovodem. (10.12.2022)