Výnimoční

Režiséři, kteří dali už ve vzdálenějším roce 2011 život jednomu z nejmocnějších komediálních dramat, zabrousili opět do velmi tísnivých reálných vod, ubrali na humoru a postavii před nás nesmírně dojemné drama o těch, s nimiž se osud ani trochu nemazlil a zejména o skutečných superhrdinech, jež jsou ochotni obětovat svůj zdravý život ku pomoci těm ochuzeným. Jako pojistku postavili rejžové do popředí francouzskou hereckou hvězdu, o níž je právem slyšet po celém světě a hlavně hudebního génia, při jehož závěrečné hudbě jsem slzy už neudržel. (27.04.2020)

Ked ja sa tych africkych cernochov bojim, realne ... africke cernochy su najhlupejsie, fakt ako vyjebana hlupa haved, voci ktorej sa hodne drsne vymedzujem. Preco to cpu sem, do EU ? My sme EU aby sme si uvedomili, EU - to nie su oni - uradnici a ministri niekde v luxusnych bruselskych uradoch, ktori rozhoduju o nas bez nas ... takato je u mnohych predstava EU. Aby som dokoncil - preco to cpu sem, my potrebujeme hlupe africke cernochy aby sa tu prechadzali po uliciach ? urcite ne - ti pracovat nebudu a ak budu, bude to ta ich africka kvalita prace. Konkretne - tieto cernochy ziju v mentalnom stredoveku, jo, pod jarmom islamu 15. storocia. Preco neostanu vo svojich vlastnych povodnych krajinach, aby ich civilizacne a spolocensky pozdvihli? A aby som neposobil ako nejaky vyjebany konspiracny picus Karel Chrocht /Karlos80/ - neverim konspiracnym teoriam, z 95 % konspiracnych teorii /oni ich tu vozia za ucelom a, b,c,d,e ..../sa smejem neverim im. Za seba - a myslim ze nielen za seba hovorim jasne - ja ich tu nechcem /tu = EU, opakujem, my sme EU/, ja som xenofob, homofob a voci tymto hlupym chlapciskam - africkym cernochom aj silny rasista. Jo, bojim sa tychto hlupych africkych chlapcisiek. Film je hodne xenofilny, to su dnesne trendy, xenofilia nam tu frci kam sa len pozriem. No ale xenofilia je nemoc, zlo a choroba: Aby ma multikulti propaganda presvedcila o tom, ze je zivotaschopna, museli by si cokoladovi pristahovalci vyhrnut rukavy, makat az sa z nich bude dymit a tahat 12 -ky, 16 -ky, len aby sa bieli dochodcovia a kadejake biele socky mali ako prasata v zite. Vtedy uverim ze multi kulti s islamom funguje  : 20 % (12.05.2020)

Hodnej Žid, praktikující muslim a  pomocná ruka pro rasově různorodé puberťáky nad propastí. Vše zasazeno do vydírajícího a odzbrojujícího téma autistů. Jasný odpad! Nebo ne?  Rozhodně kurva NE! Hysterický antiaktivismus, který se v jistém procentu lidí probudí vždy, když uvidí duhu, hodného černocha, altruistického muslima či něco podobného je naprosto stejně trapný jako extremismus na opačném pólu, kde je taťka Šmoula hnusný rasista a šovinista a Deset malých černoušků je názvem na indexu.  Jděte prosím už konečně, oba tábory, tam kam patříte. Tedy do prdele. Výjimeční je prostě výjimečným filmem o výjimečných lidech s výjimečným pohledem na svět. Se znalostí tématu neotřesitelných pět a navíc to bylo vtipné i příjemně dojemné. (25.10.2021)

S "Nedotknutelnými" od stejných tvůrců má tento film několik styčných bodů - umné balancování mezi humornou a dramatickou složkou, inspirace skutečně žijícími postavami a hlavně společensky závažné téma života handicapovaných lidí, v tomto případě autistů. Hlavní hrdina Bruno (ztvárněný vynikajícím Vincentem Casselem) provozuje azyl pro děti a mladistvé, od kterých dala ruce pryč jejich rodina a se kterými si neví rady ani nemocnice a specializované ústavy. Bruno pro svoje "chráněnce" žije a pomáhá jim začlenit se do běžného života. Sám má tedy v příběhu nejvíce prostoru a film sleduje jak jeho marnou snahu o navázání partnerského vztahu, tak hlavně jeho boj se "zlými" úřady a hloubkovou kontrolou z ministerstva zdravotnictví. Bezmála dvouhodinová stopáž obsahuje ale i další minizápletky, které bohužel nejsou dotaženy do konce a zbytečně tak odvádějí pozornost od toho hlavního. Nedozvíme se například, kolik poboček Bruno vlastně vede, nebo odkud na jejich provoz bere peníze. I přes tyto drobné nedostatky se ale jedná o velmi kvalitní snímek. (17.12.2019)

Společnost si s nimi neví rady, nebo spíš možná nechce vědět. Žabožrouti přicházejí s tématem, který diváka chytne a zároveň ho donutí k zamyšlení. Jeden vede dvě dekády spolek pro děti s těžkým autismem, které by byly jinak odkázané na čtyři stěny, jednu postel a spoustu prášků. Nikde je nechtějí, tudíž úřady tak trochu přivírají oči nad jeho netradičními metodami. Chybí mu totiž adekvátní prostory, příslušná povolení či kvalifikovaný personál. Druhý, jeho kamarád, zase učí dospívající ze sociálně slabých rodin, kteří nevědí, co se s načatým životem, jak se o mladé autisty postarat. Dvě skupiny, které rozhodně nemají na růžích ustláno a na které systém tak nějak zapomíná. Jenže teď přichází do multikulti spolku kontrola z vyšších míst. Ač velmi těžké téma, pořád jsme tak nějak na odlehčené vlně. Máme tu tak hříšníka se záchrannou brzdou ve vlaku, který rád pokládá druhým hlavu na rameno, máme tu Vincenta Cassela, který opakovaně absolvuje seznamovací schůzky s náhodně dohozenými protějšky, máme tu neustálé výmluvy, proč daný pečovatel přišel pozdě. Přestože na plátně vystupují postavy projevující se abnormální sociální interakcí a s velmi netradičními vzorci chování, až na jednu výjimku (noční hledání ztraceného mlátiče do hlavy) se do toho nikdy neobujeme, nikdy nepadneme na hubu. Rozhodně to neznamená, že by tvůrci nešli k jádru problému a jen přešlapovali na místě, to vůbec, vidíme každodenní realitu, ale tak nějak pořád s jistou dávkou nadsázky. Nějaký jasný dějový oblouk chybí, spíš jde o jakési naléhavé svědectví o potížích těch, kteří pomáhají, ale jsou na to tak trochu sami. Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérské a scenáristické duo, které stojí za dojímajícím hitem Nedotknutelní, sáhlo po skutečném případu a vrací se (samozřejmě i mezitím nějaké projekty měli) ve velkém stylu, jen fyzické postižení vystřídalo duševní. Ožehavá problematika, dávno prohrané bitvy, přirozené charisma obou hlavních představitelů, rozostřená kamera i poutavý hudební podkres. Za mě spokojenost. 80% (05.05.2020)