Výnimoční

Už při sledování snímku mě napadalo, jak by se s námětem vyrovnala hollywoodská studia. Do hlavní role by angažovali Toma Hankse, slzopudný scénář by byl postavený na nejpodpásovějším citovém vydírání a zbavený vší nepříjemné kontroverze, aby snímek končil patetickým happyendem. Celé by se to pochopitelně motalo kolem neživotných vztahových konstruktů. Nakache a Toledano na to jdou naštěstí jinak a jejich přístup se dá považovat za protipól francouzského hitu Nedotknutelní. V prvním případě volili ryzí komedii, tentokrát nabízí civilnost podepřenou lehce úsměvnými momenty. V Nedotknutelných použili motiv sociální pohádky, tentokrát se jejich scénář opírá o důvěrnou znalost prostředí a problematiky autismu. Film nepředstírá nemožné, netvrdí, že existují pozitivní řešení tam, kde pomůže jen stresující nevděčná práce a asistenti se potýkají s nekončícími riziky soužití se svými svěřenci. Snímek se snaží vyjádřit uznání těm, co službu pacientům poskytují, a je v tom přesvědčivý. Zatímco Nedotknutelní byli silní příběhem, u Výjimečných hrají prim postavy a komunita. Výjimeční nepředstavují aktivistický film v tradičním smyslu slova, tedy snímek, který čeří vody s úmyslem za něco bojovat a něco prosadit. Je ale v tom nejlepším smyslu slova angažovaný s cílem ukázat výsek společnosti a problémy, které se nám moc nechce vidět a kterými se nechceme zabývat. Výborný casting v čele s Vincentem Casselem kvality filmu podtrhuje. Celkový dojem: 90 %. (28.11.2019)

Tak teraz som z toho blbec. To takto (ne)funguje/(ne)fungoval/(ne)bude fungovať systém starostlivosti o autistické a inak duševne postihnuté) deti (a dospelých) vo Francúzsku? Našťastie nemám páru ako to funguje u nás a v bývalom východnom bloku a asi po tom ani pátrať nebudem. Vincent Cassel sa mi v žiadnej jeho doterajšej úlohe nepáčil viac, v niektorých úlohách mi dokonca poriadne pil krv, ale tu je skutočne za hypersympaťáka, ktorému ale kuká z očí, že to myslí skutočne vážne. Čo znie v spojitosti s Casselovým kukučom ako oxymorón, ale je to tak. Film je trochu dejovo zmätočný, ale je pravdepodobné, že to bol aj tvorivý zámer, pretože život Malika a Bruna takým aj je. Záverečné zábery so skutočnými osobami sú tentokrát skutočne pôsobivé. (05.12.2019)

S tím přirovnáním k Nedotknutelním bych byla trošku opatrnější, protože Výjimeční nemají až tak moc úplně příběh jako spíš, že to jsou jednotlivé epizodky o životech těchto lidí. Je potřeba na toto téma upozorňovat, protože jak jste asi zjistili po jeho shlédnutí, nemáte o tom stejně jako já páru. Komediální to spíš není. Občas spíš úsměvné a to ještě tak trochu potlačujete ty opačné emoce, protože Výjimeční jsou spíš hodně na to sociální téma a při jeho sledování se budete cítit asi spíš lítostivě, jestli jste hodně empatický typ. Tyhle filmy cíleně moc nesleduju, protože jsem snadný cíl na vyždímání a pak z toho mám depresivní pocity. Jako herecká příležitost je to ale pro Vincenta Cassela prvotřídní a snad ho díky svému jménu ještě víc přinese na světlo. (17.05.2020)

Podľa popisu a hodnotení to vyzeralo na skvelú sociálnu dramédiu zo zaujímavého autistického prostredia. A napokon som zostal nemilo prekvapený, že to bolo také ... nevýrazné. Vôbec mi tento film nezapasoval. Samozrejme, tá pointa je veľmi hodnotná a oceňujem aj to, že film nepôsobí ako citové vydieranie, a namiesto toho do popredia vystupuje skôr empatický dôvtip. Ale inak po dejovej stránke nič extra, čo by stálo za také vysoké hodnotenia.Určite som od francúzskej produkcie čakal viac. 1* (14.06.2020)

Společnost si s nimi neví rady, nebo spíš možná nechce vědět. Žabožrouti přicházejí s tématem, který diváka chytne a zároveň ho donutí k zamyšlení. Jeden vede dvě dekády spolek pro děti s těžkým autismem, které by byly jinak odkázané na čtyři stěny, jednu postel a spoustu prášků. Nikde je nechtějí, tudíž úřady tak trochu přivírají oči nad jeho netradičními metodami. Chybí mu totiž adekvátní prostory, příslušná povolení či kvalifikovaný personál. Druhý, jeho kamarád, zase učí dospívající ze sociálně slabých rodin, kteří nevědí, co se s načatým životem, jak se o mladé autisty postarat. Dvě skupiny, které rozhodně nemají na růžích ustláno a na které systém tak nějak zapomíná. Jenže teď přichází do multikulti spolku kontrola z vyšších míst. Ač velmi těžké téma, pořád jsme tak nějak na odlehčené vlně. Máme tu tak hříšníka se záchrannou brzdou ve vlaku, který rád pokládá druhým hlavu na rameno, máme tu Vincenta Cassela, který opakovaně absolvuje seznamovací schůzky s náhodně dohozenými protějšky, máme tu neustálé výmluvy, proč daný pečovatel přišel pozdě. Přestože na plátně vystupují postavy projevující se abnormální sociální interakcí a s velmi netradičními vzorci chování, až na jednu výjimku (noční hledání ztraceného mlátiče do hlavy) se do toho nikdy neobujeme, nikdy nepadneme na hubu. Rozhodně to neznamená, že by tvůrci nešli k jádru problému a jen přešlapovali na místě, to vůbec, vidíme každodenní realitu, ale tak nějak pořád s jistou dávkou nadsázky. Nějaký jasný dějový oblouk chybí, spíš jde o jakési naléhavé svědectví o potížích těch, kteří pomáhají, ale jsou na to tak trochu sami. Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérské a scenáristické duo, které stojí za dojímajícím hitem Nedotknutelní, sáhlo po skutečném případu a vrací se (samozřejmě i mezitím nějaké projekty měli) ve velkém stylu, jen fyzické postižení vystřídalo duševní. Ožehavá problematika, dávno prohrané bitvy, přirozené charisma obou hlavních představitelů, rozostřená kamera i poutavý hudební podkres. Za mě spokojenost. 80% (05.05.2020)