Kde je moje tělo?

Že Kde je mé tělo? nebostalo oscara kvůli Toy Story 4 je ohavný zločin, Jérémy Clapin zachytil dospívání a první lásky z velmi nečekané perspektivy s dechberoucí poetičností. Navíc je to jeho celovečerní debut, tak můžeme doufat že i v dalších dílech vrátí francouzskému animovanému filmu jeho už poněkud zašlou slávu.. (30.03.2020)

Podmanivě uhrančivá hmatová elegie, co se zaháčkuje v srdci způsobem, který z hlavy nevymizí pěkně dlouho. Pokud vůbec kdy. Stěží říci, zda je obdivuhodnější suverenita s jakou se Clapin nebojí být svébytný či suverenita realizace a ztvárnění tak těžko uchopitelných pocitů jako jsou melancholie, nostalgie, trudomyslnost, naděje, ztráta či láska. A aby chvalozpěvů nebylo snad málo, tak je třeba ještě zmínit Levyho kongeniálně hypnotický soundtrack a pak také... Ne, to by bylo na dlouho. Prostě jeden z filmů dekády. A ne, skutečně v předchozí větě nevypadlo přídavné jméno od "a". (15.12.2019)

I Lost My Body mi bylo dlouho doporučováno, ale pořád jsem se k tomu neměl, když tu náhle chuť přišla, já se do toho zakousl a nepustil. Ve společnosti stále převládá škatulka toho, že animovaný film je hlavně pro děti, pro jejich vyžití a připravení na komplexnější hrané tituly. I Lost My Body je další z řady animáků, jež tuto pomílenou tezi může s klidem vyvrátit. Snímek je totiž emocionální střepina, jež zasáhne vaše srdce velmi hluboku a již už nikdy nevytáhnete. Celé je to velmi kreativní záležitost. Animace je nádherná, plynulost splývající s trhaným pohybem je skvělou kombinací a rozhodně neruší, spíše obvzláštňuje a vedle Ratatouille je to nejlepší prezentace Paříže na poli animovaných snímků. K vizuálu se taktně přidává audio, naprosto geniální hudba vás posadí na obláček a vy se jím necháte unášet do hlubin cizích vesmírů, při kterém jsem občas zachytil až Blade Runnerovský feel. Z části příběhové se může zdát banální, ale celá pomalá trojčasná narace a nadpřirozený prvek tuto zdánlivou banalitu hází do koše a divákovi přináší pouze maximální dějové zaujetí. Hlavně je vše pojaté se znatelnou citelnou něhou, jež může přinést pouze Evropa a její umělecké nadání. Při sledování si celou dobu jen říkate, že takhle by to v Emerice nikdy nezvládli. Francouzské ručky letos díky Netflixu nadělili světu jeden z nejemotivnějších snímků za posledních pár let. Ze stejné pokory jako vyzařuje tento snímek nebudu bodově hodnotit, protože si myslím, že prezentovaná pozitivita mluví za vše. P.S. Koukněte na tom v původním znění, zážitek to ještě více umocní. (29.12.2019)

Zrejme som očakával od filmu niečo iné, asi príbeh chodiacej ruky po meste a hľadanie vlastného tela. Ono je to ale film primárne o tom "tele", a hlavne o duši tohto mladého tela. Keďže hlavný hrdina je outsider typu Peter Parker (dokonca sedí aj tá donášková služba), tak je príbeh husto melancholický, čo by mi malo sadnúť, ale asi vďaka, podľa mňa, nie príliš výraznej animácii, až tak nesadlo. Že sa obe dejové línie postupne skrížia, je jasné od začiatku, ale emocionálne sa tu pracuje na trochu inej úrovni, než by divák čakal. No a ide o jediný animovaný film, kde som vedel, že jednu scénu vidieť nezvládnem a na pár sekúnd som radšej zavrel oči. Každý kto videl vie, o čom je reč. 70% (23.04.2021)

Čirá nádhera, pohlcující, omamné, fyzické a krásné. Úchvatně intenzivní taktilní film, který pro mladého člověka může být stěžejním iniciačním zážitkem a staršímu navrátí víru ve film a připomene sílu tohoto média. Je to setkání s úctyhodným talentem, který předkládá zcela originální vizi, která je ale současně do nejmenšího detailu promyšlená a vycizelovaná, aniž by při tom ztratila cokoli z bezprostředního kouzla syrové kreativity. Film, po kterém se člověk chce hned přenést ze sálu do dřevěného iglů na střeše a nechat to v sobě všechno ještě dlouze doznít a nechat si ty výjevy zalézt pod kůži. Téhle sugestivní odysei napříč krásnými i nelítostnými zákoutími jednoho města i celého života nikdy nedojdou nápady a divák tu nikdy nemá navrch. Naopak, nejen že je tohle úchvatně nepředvídatelný příběh prodchnutý melancholií i humanismem a krásou stranou obvyklých klišé, ale navíc je tu celou dobu divák nekompromisně vlečený spirálou osobité vize, které se může jen poddat a žasnout nad ní. (19.05.2019)