Persona
Persona
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
Elisabeth Voglerová je slávna herečka, ktorá počas svojho výstupu v predstavení Elektry náhle prestala rozprávať a zaryto odmieta prerušiť mlčanie. Podľa všetkého je fyzicky zdravá, no nekomunikuje s okolím. Keď si už ani lekári nevedia rady, zdravotná sestra Alma je poverená jej domácou opaterou. Dve ženy sa spoločne vyberú do odľahlého domu na ostrove, kde sa má Elisabeth s Alminou pomocou zotaviť. V snahe získať si dôveru herečky reaguje Alma na Elisabethino mlčanie prívalom slov. Alma zveruje Elisabeth svoje najhlbšie tajomstvá, túžby a sny. Ani si neuvedomí, že z jej vlastnej osobnosti sa postupne stal iba tieň. Elisabeth mlčaním pred seba postavila bielu stenu, na ktorú Alma premieta svoje vlastné ja a ktorá jej s ľahostajnosťou prináša iba tichú ozvenu vlastných slov. Táto zvláštna konfrontácia skúša vnútornú silu oboch žien, ktoré sú síce veľmi odlišné, ale vo svojej podstate i veľmi podobné. Persona je zložitou úvahou o najvnútornejších zákutiach ženskej duše, ktorá sa musí vyrovnávať s úlohou matky, partnerky i ľudskej bytosti. Zároveň je meditáciou o pravde úloh, ktoré ženy hrajú v umení i živote. Film režiséra Ingmara Bergmana bol ocenený švédskymi národnými cenami Guldbagge za najlepšiu herečku (Bibi Andersonová) a najlepší film. Americká filmová kritika mu okrem ceny za najlepší film a herečku udelila aj cenu za réžiu. (RTVS)
(viac)Recenzie (259)
Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... ()
Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... ()
Hyperintelektuální fetiš, za který bych Bergmanna ztřískal IKEA židlí. Fakt jsem při té povinné školní projekci trpěl tak, že jsem chtěl sundat brýle a obroučky si vypíchnout obě oči. Vím, proč se tomuhle konverzačnímu artu dobrovolně vyhýbám kilometrovým obloukem. ()
AAAAAAAaa lol tak tohle jsem naprosto nestihnul. Ze začátku jsem chápal věděl o co jde ale postupně jsem v tomto filmu jaksi zabloudil. Co je fakt co se komu jen zdá kdo je kdo a co tam do prdele dělal ten brejlatej chlápek? Ovšem to neznamená, že mě to naprosto nestrhlo a nedokoukal jsem to bez dechu a s pusou otevřenou. Trošku mi to připomělo Bazén no nevim každopádně doporučuju. ()
Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra. ()
Jsou filmy, po jejichž zhlédnutí se cítíte báječně, jakoby v jiném světě. A jsou filmy, které vás totálně zdeprimují a důvodem vaší neveselé nálady není nízká kvalita filmového kusu, ale právě vysoká. Takový je i tento film. Čiší z něj Bergmanova špatná nálada, obava ze smrti. Avšak se Smrtí se vypořádává jinak než v Sedmé pečeti. Sonda do ženské psychiky není jednoduchá a režisér natočil dílko pro náročného diváka. Bibi Anderson podala výtečný výkon. Bergmanova manželka Liv Ulmann neměla takovou možnost vyniknout. Trochu lynchovský film, dobrý. ()
Očekával jsem, že zhlédnutí po letech bude zásadně větší zážitek, ale zjišťuju, že moje prvotní intuice o chladném konstruktu se mnou zůstala a k Personě jsem cestu nenašel. ()
(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. ()
Poměrně komplikovaný snímek, asi zatím nejvíc, co jsem od Bergmana viděl. Rozhodně nic pro tuctového diváka. Charakterový střet dvou žen, ze kterého vám půjde hlava kolem. ()
Počátečních 6 minut, stejně jako podivná vložka ve 45. minutě a podobně obraz na konci se mi nelíbily, přišly mi moc samoúčelné. Jinak ale naše první setkání s Bergmanem dopadlo vcelku dobře. Obrovsky zajímavá studie 2 ženy, která byla více než k zamyšlení, navíc své udělaly i výborné herecké výkony obou hlavních představitelek, navíc tolik rozdílných, že kontrast mezi nimi byl ještě více znatelný. Ale po již zmíněné 45. minutě se film začal citelně měnit a s každou další minutou jsem ho chápal méně a méně, až se mi ho prostě ke konci nepodařilo pobrat. Ale ani mi to tak moc nevadilo, natolik byla Persona záživná, takže celkově hodnotím slabšími 4*. ()
Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. ()
Umělecký kousek s charakteristickou Bergmanovsku atmosférou, ponurostí a hloubkou. Bergman, mistr filozofie a psychologie lidských vztahů, lidských duší a jejich zákoutí, bolesti a temnoty předkládá konfrontační portrét dvou (?) žen, které pojí vzájemná podobnost i odlišnost. Krásná Liv Ullman, která dokázala herecké mistrovství i beze slov a Bibi Andersson, jejíž monology v sobě odkrývají a ukazují vše skryté, nevyslovené a obávané. Téměř hypnoticky jsem sledovala jak chladně odtažitou i přitažlivou mlčící Liv, tak hovořící Bibi a byla jsem zvědava na každé další slovo, které řekne. Duše je jako propast, jen ztěží dohlédneme jejího dna. A pokud se k ní dostaneme příliš blízko, můžeme spadnout. Často stojíme na okraji a čekáme, jestli náhodou neuklouzneme, možná si to i přejeme. A někde tam, uprostřed propastí našich duší je mistr Bergman, a svými filmy nám ukazuje, jak to tam vypadá. Představuje nám její nekonečnou bolest, hloubku a tajemství. Skvěle to vystihl uživatel Cimr. ()
Existenčná dráma disponujúca škálou rôznorodých pocitov, ktorú som nebola schopná celú absorbovať v jej celistvosti hneď na prvýkrát. Bergman bol jedinečný človek a svoj dar citlivo zaobchádzať s oceánom ženskej duše by mu mohlo veľa režisérov iba závidieť. Ak by som sa niekedy cítila na dne, vedela by som, že jeho schopnosť vcítiť sa do takmer nepreniknuteľných zákutí ľudského srdca, by mi bola dostatočným útočiskom. Film s malým množstvom slov a pritom ma intenzívne ponoril do nevyspytateľných osudov dvoch navonok rozdielnych žien, ktoré spája viac, ako by si boli schopné priznať. Veľmi silný zážitok podporený výkonmi dvoch hlavných predstaviteliek. ()
Kdybych sledovala ten herecký orloj v Bergmanově variacích ještě více nahodile, nikdy bych neuvěřila, že Bibi a Liv jsou skutečné herečky a ne jen loutky připomínající parodii na pop art. ()
Silný herecký koncert dvou výtečných a krásných hereček pod taktovkou severského mága Ingmara Bergmana. Komorní, docela dost intimní a silné. 85%. ()
Úvodnú experimentálnu obrazovú koláž sprevádzanú modernou vážnou hudbou vzápätí vystriedajú scény zoznámenia s diagnózou ženy, známej herečky. Nasleduje jej terapia v nemocnici, v prírode. Jednotlivé scény tvoria obrazové kompozície využívajúce šerosvit, tieňovanie, sústredenie na tváre, podchytené raz zjavnejšou, inokedy jemnou symbolikou. Nielen známa dvojscéna (ten istý dialóg braný raz pri pohľade na jednu, druhýkrát na druhú ženu) ústi do snovo surreálnych sekvencií, ale ozvláštnenia sú podávané v priebehu celého filmu, či už obrazové alebo dejové. Nemenej dôležité sú skvele sústredené herecké výkony oboch hlavných hrdiniek. Na jednej strane dobrovoľne mlčanlivá herečka (teda tá, čo slová zvyčajne rozdáva) a na druhej strane ukecaná zdravotná sestrička (zvyčajne utišuje). Sledujeme najrozličnejšie polohy ich vzájomného vzťahu od zoznámenia sa, zbližovanie, rozvrat, ubližovanie si až po vzájomné ohmatávanie si duší. Analýza ženskej psychiky až na dreň. ()
Toto je moj treti film od Bergmana, ktory som videl, ale ani tymto filmom som nebol nejak extra nadseny. Sice sa mi pacilo stupnovane napätie medzi nemou hereckou Elisabeth a jej osetrovatelkou Almy, ale nie je to film, ktory by som chcel vidiet viac krat. Je to skor film pre intelektualov alebo milovnikov artovych filmov. Ani tych prvych 5 minut filmu mi nedavalo zmysel. Teraz som zvedavy len na FANNY A ALEXANDER (1982)... 15.11.2010 ______ Bibi Anderson - (Alma - ošetrovateľka) +++ Liv Ullmann - (Elizabet Vogler - herečka) +++ Margaretha Krook - (Doktor) +++ Gunnar Björnstrand - (Pán Vogler) +++ Jörgen Lindström - (Elizabetin syn) +++ Produkcia: Ingmar Bergman +++ Hudba: Lars Johan Werle +++ ()
Súvisiace novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (viac)
Tohle je čtvrtý film od Bergmana, na který jsem se podíval. Scény z Manželského Života byly prvním a já byl uhranut tou prokreslenou psychologií a hloubkovou sondou do dynamiky jednoho vztahu. Další jeho filmy však podobných kvalit nedocílily. Persona je nuda k posrání. Pocitově je to pro mě odpadní záležitost, ale nějaké formální kvality obrazu, herectví a námět lze ocenit. Problém tkví ve zpracování onoho námětu - v ději - v tom, co se odehrává a hlavně jak se to odehrává: Divadelní herečka Elisabeth si uvědomí, že nikde není sama sebou. Na jevišti hraje role stejně jako mimo jeviště (role kolegyně, role přítelkyně...zkrátka sociální role, všichni to známe). Všechno se jí zdá tedy falešné. Na tomhle je to celé postavené. Namísto toho, aby Bergman nechal postavu řešit tento svůj tíživý struggle tak, že Elisabeth začne bojovat proti konvencím, bouřit se očekáváním, narušovat dynamiku zaběhlou různých vztahů (proto je Americká Krása tak příjemný a zábavný film), tak Elisabeth začne jen zarytě mlčet, čímž jaksi odmítá dále hrát jakékoliv role a chce takto hledat cestu k sobě sama. Takto se tvůrce střelil do nohy. Z mlčení totiž neplyne nic moc divácky zajímavého. Tato postava je navíc jedna z dvou hlavních, tudíž se problém tohoto tvůrčího selhání ještě násobí. Druhou postavou je ošetřovatelka Alma (Elisabeth však není nemocná, je jen umíněná), která naopak ráda povídá a zdá se býti bezprostřední. Jenže se později ukáže, že Alma se Elusabeth svěřovana proto, že jí lichotilo, že jí naslouchá slavná herečka i proto, že si myslela, že její tajemství budou mlčící Elisabeth uchovány. Když však nahlédla do jejího dopisu a přečetla si, jak jsou její tajemství vyzrazena, byla její důvěra otřesena. Následují otravné pasáže, kde si to ty dvě krávy navzájem vyčítají. Zcela nezajímavý a vyumělkovaný konflikt. Bergman věru trpěl tvůrčí krizí (jak je psáno v popisku filmu) anebo je holt tohle jeho standard... Každopádně se v průběhu filmu ukazuje, že tyto dvě postavy si nejsou tak nepodobné. Alma rovněž pociťuje tíži sociálních rolí. Později si ve svém odporném afektu zoufá: "Nech mě být. Jsem chladná, prohnilá a lhostejná. Všechno je jen lež a faleš." Ke konci se to obsahově začne rozpadat ještě více. Bergamn si vytahuje, co se mu hodí (Elisabethin manžel), aby vykreslil to, co mi bylo jasné už od půlky - a v samotném závěru nechává složit tváře svých dvou protagonistek vdo jedný, protože obě pociťují stejnou tíži - chápeme. Problém je v tom, že Bergman mě se vší svou genialitou nijak nestrhl. Zůstal jsem tedy apatický vůči jeho postavám - i jejich tíži: Proto obě postavy tedy odsuzuji jako přecitlivělé krávy, co řeší blbosti a utápí se ve své slabošské melancholii. Alma si stěžuje, že ji přítel po 5 letech vztahu opustil, protože ho to prý přestalo bavit. Nedivím se mu. Já s ní skoro nevydržel ani těch 80 minut stopáže. Bergman se chtěl ponořit do ženské duše, ale tahle tíže sociálních rolí přeci není problém výhradně ženský (ač dříve snad i byla). Možná jde tedy o způsob, kterým ho ženy řeší: Muži se bouří (jako Lester Burnham), uchylují se k agresivitě, kriminalitě, končí ve vězení nebo se zasebevraždí. Ženy však jen tiše trpí. To si z toho mám vzít? Takhle to mám číst? To se mi také nechce. Nerad bych generalizoval a urážel ty ženy, které nemlčely, když se dělo nepráví. Teď jsem zkoukl nějaké video-eseje. Rozhodně jsem si s tím filmem moc neporadil. Prý by se to mělo číst tak, že nejen, že si jsou postavy podobné, ony jsou personou jedna druhé nebo tak něco... Alma a Elisabeth jsou jednou a tou samou osobou. Pak ale nechápu tu hádku kvůli onomu dopisu. Stále se ale dobře nechytám. Scénář mě dost dobře nevedl, abych to na první dobrou dobře uchopil. Jelikož však film strádá na zábavnostní rovině, tak se jím už více zabývat nechci. Pokud filmař chce svým dílem něco říci, pokud chce něco vyzdvihnout, pak by se měl vynasnažit, aby se divák bavil. Divák udolaný nudou nebude chtít s dílem trávit více čase a útrpně v něm hledat významy - natož se k němu opakovaně vracet, což u hodnotných a promyšlených děl s vypovídající hodnotou bývá zpravidla žádoucí. () (menej) (viac)