Norimberský proces

Norimberský proces. Naši úžasní "demokratickí" osloboditelia Churchil a Stalin mali pochopiteľne každí inú predstavu o treste - W. Churchil presadzoval zastrelenie hlavných vinníkov bez súdu, (demokracia jak sviňa) a J.V. Stalin dokonca navrhoval popravu 50.000 - 100.000 nemeckých štábnych dôstojníkov. Avšak po niekoľkých diplomatických rokovaniach dospeli k tomuto súdnemu procesu s najvyššími predstaviteľmi národného socializmu. Dvojdielny film o tomto pojednávaní v Norimbergu, exceluje svojim hereckým výkonom predovšetkým Briana Coxa práve v úlohe Reichsmarschalla Hermanna Göeringa. Výborným hereckým doplnením je však aj Alec Baldwin v úlohe právnika Roberta Jacksona. Odporúčam scénu, kedy Göering hovorí so židovským dozorcom, že Nemcov všetci odcudzujú, kvôli veciam, ktoré robili židom, ale nikto nepozerá na to, že Američania zhodili atómovú bombu na Hirošimu, čo bolo mesto plné nevinných civilistov. A nezabúdajme že aj v Sovietskom zväze boli koncentráky (Gulagy) a nikomu tiež nevadí, že Američania ešte 28 rokov po skončení 2.svetovej vojny mali záchody a autobusy čisto pre "negrov". (08.10.2019)

Nejsilnějším okamžikem tohoto filmu byla scéna, kdy před soudem vypoví Rudolf Höss, ale to je veskrze všechno. Jinak se jedná o zcela průměrné rozebrání nejzásadnějšího soudního procesu světové historie, navíc silně ovlivněné značně zkresleným pohledem amerického oka na 2. světovou válku (mám zkrátka za to, že o evropské válce by měli točit filmy a psát knihy především evropané). Co však musím v první řadě vyzdvihnout je fenomenální herecký výkon Briana Coxe v roli Hermanna Göringa, který dal zlu úplně novou a ještě děsivější tvář, než bychom si vůbec mohli představit. Naopak Alec Baldwin jako žalobce Jackson se s každým dalším pobytem na plátně nezadržitelně měnil v komickou karikaturu a jeho obsažné a pro zásadní pochopení všech skutečností nepostradatelné proslovy nešly přejít bez posměšných úšklebků (tímto bych ho rád nominoval jako kandidáta o nejméně padnoucí roli v moderním filmu). První polovina snímku (resp. první část) tak byla především pro jeho takřka nepřetržitou přítomnost zcela nesnesitelná, utahaná a nudná, zkrátka přípravní, jelikož to co přišlo v polovině druhé rozhodně nelze zlehčovat. Spolu se stále rostoucí důležitostí těch nejzásadnějších figur celého procesu (v čele s Göringem) se totiž rozbíhá již opravdová rekonstrukce a my tak vidíme mnoho různorodých pohledů (především z řad samotných odsouzených), překrucovaných polopravd, mystifikací a nemístných cynismů, ale také uvědomění a kání (Schirach, Speer - výrazný Herbert Knaup). Film nám tedy s blížícím se závěrem vcelku pohodlně umožní vytvořit si o norimberském procesu dostatečný přehled na to, abychom se mohli dopracovat i k vlastnímu názoru. Přikloníme se tedy k finálnímu prohlášení Hermanna Göringa: "Celý tento proces byl jen ubohou fraškou." - nebo budeme sdílet obecný názor a radovat se spolu s obžalobou? Přestože "Norimberk" bezpochyby fraškou byl, je více než patrné, k jakému názoru nás žene film, ale to já mu ostatně ani nemíním vyčítat, protože to bych rovnou mohl vyčítat člověku přirozený odpor vůči druhé světové válce. Navíc bych se nebál tvrdit, že zde jsou rozdíly mezi dobrem a zlem vybalancovány přece jen mnohem objektivněji než například ve zpopularizovaném Schindlerově seznamu a zvláště Göring je v samotném závěru až nečekaně "polidštěn". Což je rozhodně dobře, protože už jsem si u podobných filmů zvyknul na jednoznačnou definici zla, která se takřka vždy slučuje s tvůrčí manipulací. Zde tento případ naštěstí nehrozí a my tedy můžeme o předkládaných faktech přemýšlet z více úhlů pohledu a proč bychom tak nemohli činit třeba i z pohledu samotných němců, z pohledu zla? Na tom nevidím nic špatného, součastní tvůrci však očividně ano. (09.08.2009)

Dvoudílný televizní remake z roku 2000 s Alecem Baldwinem a Christopherem Plummerem. Vlastně nejde ani tak o remake, protože každý z filmů dává důraz na něco jiného. Původní snímek Stanleyho Kramera z roku 1961, se Spencerem Traceym v hlavní roli, se zaměřuje na rozdílnost světů a chápání demokracie, kdy americký právník prochází poválečným Německem a snaží se mu porozumět, porozumět lidem. Zatímco tento televizní snímek staví do protikladu právníka a žalobce na jedné straně, a inteligentního Göringa, věčně v dobré náladě a stále s vírouv bývalou Říši, na straně druhé. Göringův postoj je zpočátku blazeovanýk celému soudu, on sám věří, že se prokáže čistota myšlenek nacistického Německa. Výpověď za výpovědí však jeho veselá nálada začíná být jen stafáží, a i na něho některá líčení nacistických zvěrstev, včetně promítnutého filmu z jednoho koncentráku, začínají působit. Spíš ukecaná věcička tento film, ale nutná, abychom si uvědomili všechnu tu hrůzu a zlo, co z nacismu plynulo, tu nelidskou krutost. Nebo myslíte, že házet malé děti zaživa do hořících pecí dokáží normální lidé? (24.06.2009)

Hermann Göring: "Běžní lidé přirozeně nechtějí války; ani v Rusku, ani v Anglii, a nota bene ani v Německu. To je jasné. Ale, nakonec jsou to vůdci země, kteří určují politiku, a je vždy jednoduché strhnout lidi s sebou, ať už je to demokracie, fašistická diktatura, parlament či komunistický režim. Ať už lidé mají či nemají hlas, mohou být vždy přiměni k žadonění u svých vůdců. Je to jednoduché – vše, co je třeba, je říci jim, že jsou napadeni a odsoudit ty mírumilovnější z nich za nedostatek vlastenectví a vystavování jejich země nebezpečí. Toto funguje v každé zemi stejně." Norimberský proces je zdařilé filmové zpracování (můžeme říct i rekonstrukce) snad nejgigantičtějšího procesu v dějinách lidstva. Nejpůsobivější okamžik celého snímku je promítání záběrů z koncentračních táborů. (21.02.2011)

Nebýt snad pro mě zbytečného milostného příběhu na pozadí/popředí, bylo by to na pět hvězd. Zajímavé je, že jsem film viděla poprvé když mi bylo asi 12 let a vryl se mi do paměti natolik, že jisté scény jsem byla i po deseti letech schopna vidět dopředu. Jako dítěti ve mě Norimberk vytvořil jednu z prvních představ o tom, jaká mohla válka být a jak je těžké uzavřít nad někým nějaký soud. A pokud se to podařilo i u jiných diváků, film nesporně splnil to, co měl. A nikdo mi nevymluví, že by film neměl mít účel. Měl, a pokud možno vždy. (09.06.2011)