Dekameron

V první řadě musím říci, že se mi film líbil. K Dekameronu jako k takovému od Boccacia mám velmi vřelý vztah, na střední jsem si pár povídek přečetl a líbily se mi. Z "Dekameronu" od Pasoliniho mám dost smíšené pocity. Jeden pocit je ten dobrý - svérázný obhroublý druh vtipu, určitá zemitost a u některých povídek atmosféra jako při čtení Boccacia. A teď to horší - občas značné tlačení na pilu (Pasolini se s estetikou skutečně moc nesral, ale přesto je jeho Trilogie života jeho nejmalebnějším obdobím tvorby), chvilková horší orientace (nebyl jsem si kolikrát jist zda se jedná pořád o tu povídku, či už o nějakou jinou) a někteří značně toporní neherci, kteří svými zjevy působí dosti odpudivě. Ale když to všechno vezmu dohromady, nemohu popřít, že je "Dekameron" dobrý film. (05.10.2007)

Moje třetí setkání s PPP nedopadlo nijak slavně. Dekameron je hodně podobný Kytici z tisíce a jedné noci, přičemž druhý jmenovaný snímek se mi líbil o něco více. Nejvíce mi asi vadily výstupy herců (nebo spíš "herců"), kteří působili jako nějací naturščici s mentální poruchou, jinak si nedokážu vysvětlit ty hloupé grimasy a všechno okolo. Samotný příběh, který je rozdělen do několika povídek, není špatný, ale nijak mě nerozesmál, ani mi nepřišel vážný, což je u komediálního dramatu problém. Zkrátka Pasolinimu asi nikdy nepřijdu na chuť - možná bych měl zkusit jeho filmy ze 60. let, které jsou více ceněné. (27.06.2013)

Pasoliniho interpretácia Boccaciovho Dekameronu je humorom blízka knižnej predlohe. Prostredie, hrdinovia a celkové vyznenie sú však na hony vzdialené aristokratickým vrstvám. Jednoduchí ľudia, zlodeji, tuláci, škaredých tvárí a pokazených chrupov sú v popredí jednotlivých epizód, tu len rozkošne humorných, tu odkrývajúcich temnejšie stránky ľudského chovania. Výsmech pokryteckých chovaní, úsmevnosť prekladaná vážnejšími poviedkami a kašľanie na cenzúru pri zobrazení nahoty, v príbehoch o rôznych podobách vášne, patria k najväčším kladom tohto skvelého filmu. (25.01.2005)

Filmový Dekameron je výrazom túžby po živote a jeho krásach a radostiach, tak ako to koncipoval Boccaccio. Pasolini však ide ďalej, uvažuje, či nie je lepšie o niečom krásnom len snívať, než to zhmotňovať v nejakom druhu umenia. Pozoruhodný je príbeh „mŕtvi predsa živých nejedia“ (zhruba takto vznikli povesti o živých mŕtvych a špecialitách ich jedálnička). Pamätné je tiež "je.anie o život" v kláštore, na druhej strane veľmi dojímavé je „presádzanie kvetu“, ktoré absolútne zbožžnujem. Kľúčovým je však rozprávanie o maliarskej výzdobe kostola, ktoré sa opakovane vracia a ústi do vynikajúceho záveru. PS: Neviem, prečo sa Dekameron radí k renesančnej literatúre - stredoveká literatúra predsa nie je len o sväteckých legendách a písaní v latinčine. Ak niekto hlboko v 14. storočí napíše niečo rozverné, automaticky to neznamená, že ide o renesanciu. Giotto, ktorý sa v ňom spomína, bol protorenesančný maliar a tak by som charakterizoval aj Dekameron. (29.01.2023)

v další (respektive v první) povídkové adaptaci s Pasolini vzal na paškál Boccacciův Dekameron a i když mě druhá polovina celkem bavila, tak to ve výsledku je o třídu slabší než Kytice z tisíce a jedné noci. Jelikož sem Dekameron nečetl, tak nedokážu posoudit jak moc z něj Pasolini čerpal, ale prakticky u všech povídek mi chyběla nějaká výraznější pointa (nebo pointa vůbec) a většinou se to tak nějak tlouklo odnikud nikam...40% (04.03.2024)