Pink Floyd: The Wall

Deprese na n-tou, Watersova osobní zpověď, doplněná skvělými animacemi Geralda Scarfa. Snad jen zamrzí, že When The Tigers Broke Free a kompletní What Shall We Do nejsou na regulérním albu. (03.01.2008)

Bomba. Kombinace toho všeho... Složité jednoduše nebo jednoduché složitě, těžko říct. Obrazy, hudba, slova, prvky surrealismu i muzikálu, je to jako mozaika, složená z tolika prvků, že by je nikdo nedokázal složit lépe, aby to dávalo smysl a zároveň to mělo ten punc. Alan Parker je prostě génius, člověk na svém místě, děkuji ti, Anglie, že plodíš takové děti. (26.09.2008)

Vizuálně snad nejpromyšlenější muzikál má co nabídnout i tři dekády po svém vzniku. Kromě řady skvělých písní je to ostrá kritika zaslepenosti davů a jakékoliv formy totalitního režimu. V dnešní době působí stejně palčivě – ne-li palčivěji. (18.11.2009)

Hodinu a půl dlouhá deprese. Nic ve mě ještě nezanechalo tak depresivní dojmy. Vrchol tvorby Pink Floyd (nemyslím tím album)! (03.08.2012)

Vizionářský film... (04.02.2016)

...zavalí naše hlavy myšlenkami, ohňostrojem rozvětvených metafor, v nichž ani model dada nestrádá. Cihlu k cihle, a pak komplet rozbít vše budované, jež převyšuje nás samotné, na padrť. (02.01.2018)

Moje hodnocení je odraz jediné písničky, kterou od nich znám. A ten pár minutový úsek byl jediný, který se mi líbil. Popravdě jsem to ani moc nepochopil. Celkově i kapely z tý doby jsem poslouchal jiné. Narodit se o dvacet let dřív, sjíždět to někde v klubovně v 80' nebo 90' letech, asi bych byl odvařený. Věřím ale, že je to pro spoustu lidí top snímek. (24.10.2020)

Geldof (jehož vlastní muziku zbožňuju skoro stejně jako pinkfloydí a nebýt Zdi, asi bych ji neznal) se tuhle vyjádřil zhruba v tom smyslu, že Zeď je taková zbytečná Watersova sebestředná kašpařina. S tou sebestředností má pravdu, s tím ostatním ale ne – to, co se tu za pomoci báječné hudby a spousty divoké scénické i výtvarné fantazie (půjčující si z Freuda, expresionistů i surrealistů) provozuje, je sice rýpání v duši jednoho individua hraničící se solipsismem, ale nějak se stalo, že podobné temnoty, běsy i naděje jako filmový Pink v sobě nosí nemálo dalších příslušníků lidské rasy. Hrdě se k nim hlásím. Zeď pro mě těch pět nebo sedm let po natočení, kdy jsem s ní přišel do styku (nejdřív v podobě poškrábané gramofonové dvojdesky půjčené od kamaráda a jeho zmateného vyprávění o nepochopitelných výjevech, které viděl někde na videu), byla zjevení, nahlédnutí do vlastního nitra, čirý smyslový zážitek, záhada provokující k rozluštění, důvod učit se anglicky a kdovíco ještě, a i teď s třicetiletým odstupem, kdy už z ní mám dávno rozebráno a do mozku vypáleno každé slovo, tón a záběr, mě dokáže vtáhnout a oslovit, což je malý zázrak. V doprovodném dokumentu si skoro všichni zúčastnění stěžují, jak se na place těžce rafali a jak to nakonec nedopadlo zdaleka podle jejich představ, Waters by tam chtěl aspoň trochu humoru, podle Scarfa to byla jenom práce jako každá jiná, Parker si dodnes stěžuje, že ho spoustu věcí Waters nenechal udělat po jeho, Geldof se málem stydí, že to vůbec vzal – dobře, že o to ti chlapíci tak bojovali a dobře, že žádný z nich úplně nevyhrál, protože takhle, jak to je, je to jedinečné a nebojím se říct, že dokonalé. (29.02.2012)

Přesto že hudbu Pink Floydů miluju, tento dortít Pejska a Kočičičky mě nijak výrazněji neoslovil. Ikdyž několik scén podbarvených tklivými melodiemi alba The Wall, svou sílu a poselství skrývá jen těžko a to je pak opravdová lahoda pro všechny údy těla. (25.08.2012)

Všichni, kdo tady chrchlají, že to bylo úžasné jsou nejspíše zarytými toť fanoušky grupy Pink Floyd. Protože tenhle ten pseudofilmový akt je větším mrháním času, než stát v v pátek odpoledne v Kauflandu frontu u samoobslužných kas, jež se fakticky po každém šestém namarkovaném zboží zabejčí! Tenhle ten "snímek" mi ukázal, co nemám dělat: S capartem nebudu trávit celé odpoledne na pískovišti, nikdy svého syna nepojmenuji Tube.com, nebudu preferovat čutání do meruny před mladou blondýnkou, nebudu rozbíjet výlohu, aby můj lup ukořistily ty na příležitost číhající důchodkyně a konečně nebudu přepínat mezi kanály á la učetní Fantozzi! Celé to poměrně zdatně sekunduje extravagantnímu žblebu Holy Motors (2012) od narušeného enfant terrible Leoše Caraxe. odpad! Celosvětový výdělek k 22. 4. 2013: $22,244,207..........2,629. nejvýdělečnější snímek historie (22.04.2013)

nonsens i kdyby to režíroval lynch (09.02.2020)

Nevšední film plný surrealistických výjevů a duchovních poselství. Ale pokud si neulítáváte, tak jako já, na hudbě Pink Floyd, odpadá vám podstatný rozměr filmu. A navíc je dnes spojení hudba-politika trochu pasé. 7/10 (09.11.2005)

Je úplně jedno, zda-li posloucháte Floydy nebo ne, tohle musíte vidět! Dokonalost sama!! (30.05.2007)

Skrz Pink Floyd jsem objevil podstatu hudby. Nebo alespoň to co za onu podstatu považuju. Film jsem viděl poměrně pozdě až když jsem měl doma všechny jejich desky a The Wall samozřejmě řádně naposlouchanou. Netvrdím že je to jejich nejlepší album a to z prostého důvodu. Nikdo si podle mě nemůže dovolit vyzdvihnout jedno jejich album nad ostatní, jednak protože pocity při poslechu ať už jakékoliv hudby jsou ryze subjektivními dojmy a jednak proto, že mají natolik úžasnou prakticky celou tvorbu že to prostě nejde. Před prvním zhlédnutím jsem si říkal že by to mohlo být dobré, ale to co se na mě opravdu vyhrnulo z obrazovky jsem opravdu nečekal. Přemýšlím zda jsem viděl něco, co by na mě mělo stejně hluboký emocionální dopad jako tento film. Pravda existují filmy které na mě dopad měly, ale tomuto se nic nevyrovná. U několika prvních zhlédnutí jsem pokaždé brečel jako malý kluk. A nelze hovořit o tom že by to vě mě vyvolaly některé pasáže, ale dopadlo to na mě jako celek. Někomu to může připadat patetické, ale pro mě to takové absolutně není. Protože Waters psal o (své) skutečné bolesti, o skutečném nejen Barrettově šílenství. Předkládá spoustu otázek k zamyšlení a zároveň popisuje tlaky kterým je jedinec vystaven ve svém životě a to jak na něj působí či co v něm zanechají. A jaké jsou následky. A od jedince k celku a zase nazpět. Obdivuju Waterse že to vůbec dokázal, že to ze sebe dostal prostřednictvím tohoto obřího konceptu, nepochybuju o tom že pro něj to z velké části byla terapie. Protože jednotlivé náznaky tohoto tématu či celé koncepty – Dark Side Of The Moon & Wish You Were Here – Waters uplatňoval v celé předchozí tvorbě Pink Floyd. Zeď je vyvrcholením, následující Final Cut, věnováno z velké části Watersovu otci, dovětkem. Nelze se divit že prakticky pro každého fanouška Pink Floyd je film jediněčným zážitkem. Nebudu vyzdvihovat jednotlivé scény, to už tu udělali jiní, důležitý je celek. Možná akorát bych chtěl podotknout, že některé skladby byly pro film znovu nahrány a vyznívají možná ještě přesvědčivěji než na desce. Zejména The Happiest Days Of Our Lives, Young Lust a Another Brick In The Wall 3. Žádné dílo není úplně dokonalé tudíž výjimkou není ani tento film. Z mého pohledu má 2 lapsy. Mother se ve filmu nachází v hudebně jiné – horší verzi než na albu a její děj je do filmu zapracován řekl bych téměř opačně než je opravdový význam textu a skvostná Hey You – jako jediná z alba – ve filmu zcela chybí. Ale i tak dávám ze svého pohledu absolutorium. Protože je opravdu úžasné, co i přes původní úplně jinak pojatý záměr a neshody na ose Parker – Waters, vzniklo. Když se podívám na některé komentáře, respektuji zcela že vyjadřují vlastní náory, ovšem asi nelze očekávat po člověku, který se těší pouze na Another Brick In The Wall 2 a který ve filmu vidí jen dlouhý videoklip, že se alespoň pokusí pochopit… 5 hvězd a to nikoliv proto že se to očekává… (22.07.2007)

Nejoblíbenější muzika, nejoblíbenější film, skvělé animace.. Pět hvězdiček a dala bych jich mnohem víc! Dokonalý zážitek z kterého mrazí. (22.12.2007)

VELKOLEPÉ (18.04.2008)

Chvílemi ucítíte šimrání někde hluboko v sobě, krása! (23.10.2008)

Naprosto strhující hudební experiment, který nejspíš nemá v dějinách kinematografie obdoby. Je neuvěřitelné, jak dokonale se tvůrcům podařilo vyjádřit hudbu kapely Pink Floyd a přenést ji na plátno se všemi tématy, které se v ní vyskytují, ať už jde o beznaděj, stádnost, útěk, vzpouru či odcizení, a spojit je v jeden víceméně souvislý celek. Snad každá scéna je v tomhle snímku nezapomenutelná, snad v každé z nich se vám bude tajit dech. Depresivní atmosféra, která dýchá z každé vteřiny filmu, je dána nejen onou psychedelickou hudbou a precizní režií, ale také perfektním hereckým výkonem Boba Geldofa a mnoha geniálními animovanými sekvencemi a symboly. Až budu někdy psychicky na dně a budu chtít spáchat emocionální sebevraždu, určitě si tohle mistrovské dílo pustím znovu. (25.05.2010)

"Nejdelší a nejdepresivnější rockový klip historie.“ (15.08.2012)

Nic protí Floyidí hudbě, ale že by to byl nějak vyznamný film to ne. Alan Parker se snažil a udělal co mohl, ale se scénářem Waterse nemohl udělat víc. Film je roztříštěný a jako celek nedává smysl. Roger Waters je prostě jenom do sebe zahleděný a namyšlený megaloman co si staví vlastní pomníky. Do toho ukazuje, že má jakési nevyjasněné vztahy s matkou( komu to cpeš, mě to nezajímá) a že mu umřel otec, kterého vlastně ani nikdy neviděl( podobně jako milionům jeho vrstevníků). Ten radoby protiválečný, a proti-totalitní boj Rogerse je jen povrchní show. Pořád se tam mluví jen o nějaké revoltě vůči systémů, až se nakonec Waters sám stává mainstreamem. Kde se jenom vzala ta potřeba hudebníků ostatní vzdělávat a poučovat? Proč jenom nezpívaji, když nemají co říct? Bohužel mám ten dojem, že celebrity, které měly něco důležitého na srdci a chtěli se o to podělit už vymřely. (16.01.2016)