capák

Velmi zajímavej a velmi odvážnej pohled na svět reklamy a blbost českýho národa. U žádnýho jinýho filmu jsem se nestyděl za to, že jsem Čech tak, jako u Českýho snu. Klusák s Remundou trefně poukazujou na blbost reklamních agentů, který během filmu několikrát lžou a protiřečí si, blbost účastníků konkurzu, pro který pěkně strávenej víkend znamená víkend v supermarketu a blbost zákazníků, která je dokonaná ve chvíli, kdy se dav rozeběhne proti neexistujícímu hypermarketu. Nejvíc mě ale dostal chlápek, kterej s taškou a letákem v ruce prohlásí, že na otevření supermarketu přijel jenom proto, aby dokázal, že jde o podvod. Po bitvě je holt každej generál a u nás Čechů to, jak se zdá, platí dvojnásob. Český sen ve výsledku vlastně není nijak překvapivej, protože to, že reklama lže a Češi jsou stádo stupidních konzumních ovcí, není nic novýho. Do tohohle všeho se ale tvůrci trefujou tak přesně, že svejch prachů, který byly vynaložený na natočení filmu, rozhodně nelituju.

Váš prožitek z filmu Pozemšťan závisí do značný míry na tom, jestli už od začátku dokážete přistoupit na Johnovu hru a uvěříte jeho tvrzení. Man from Earth mě znovu po dlouhý době utvrdil v tom, že k natočení dobrýho filmu není třeba nákladnejch efektů a podobnejch zbytečností, ale stačí "jen" zajímavej námět a scénář. Film s tak minimalistickým pojetím jak jen to jde, a přesto v něm nechybí napětí ani gradace příběhu. Způsob zpracování a herecký výkony tady nehrajou roli, protože filozofická síla tohohle filmu spolehlivě přebije všechno ostatní, a to, že jsou některý výroky značně kontroverzní, mu jenom prospívá. Mrzí mě jen trochu lacinej konec, osobně bych byl radši, kdyby rozhodnutí o tom, jestli Johnovu příběhu uvěřim nebo ne, zůstalo na mě, a ne na scénáristovi. Jinak jsem ale po celejch předchozích devadesát minut jen seděl, proplouval historií a žasnul. Jasnejch pět hvězd.

Obrovská síla Persepolisu je v tom, že se po celou dobu dokáže na složitou životní situaci hlavní hrdinky dívat s velkou upřímností, určitým nadhledem a notnou dávkou humoru. Tomu odpovídá i originální audiovizuální zpracování s jednoduchou, ale krásnou animací, řadou orientálních prvků a rozmanitou hudbou. Moc se mi líbil dětskej pohled na politickou situaci v Íránu, vnímání kulturních rozdílů prostřednictvím dospívání a neustálá touha po emancipaci a svobodě. Trochu mi vadilo snad jenom to, že se autoři snažili do necelejch 90 minut nacpat co nejvíc příběhu a já jsem to všechno vlastně nedokázal pořádně vstřebat. Kdyby byl film o půlhodinu delší a některý místa víc rozvedený, vůbec by mi to nevadilo, protože rozhodně je na co se dívat a nad čím přemejšlet. Film o revoluci, která z nedemokratickýho režimu udělala jen další nedemokratickej režim, o válce, která nikam nevedla, o složitým postavení žen v islámu a především o tom, jakou hodnotu má svoboda.

Nerad používám tohle klišé, a obzvlášť u filmu jako je Alois Nebel, ale forma bohužel zvítězila nad obsahem. Asi není potřeba zmiňovat se o tom, že samotná animace a vůbec celá atmosféra filmu je úžasná a na český poměry nevídaná, to už je ostatně patrný i z traileru. Za pozornost stojí i zajímavá hudba, které onu melancholickou atmosféru perfektně podtrhuje. Uvnitř je ale Alois Nebel nečekaně prázdnej film, jehož scénář je pro mě velkým zklamáním. Příběh zachycuje v podstatě jen dvě dějový linie, přičemž první z nich není nijak zvlášť zajímavá a u druhý jsem já osobně její konec vytušil už někdy v polovině. Schází mu jakýkoli napětí a gradace a já jsem se navíc za celou dobu nedokázal ztotožnit ani s jednou postavou. Mrzí mě, že film, kterej stál tolik úsilí, ve finále kromě týhle snahy vlastně nemá moc co nabídnout. Po cestě z kina mě napadlo, jakej by Alois Nebel byl, kdyby šel k divákům hned po natočení hraný části, a došlo mi, že v takovým případě bych nejspíš ten večer do žádnýho kina ani nešel. Kvůli vizuální stránce určitě stojí za to Aloise Nebela vidět, kvůli obsahový stránce spíš ne. I přes to všechno však musím vyseknout Tomáši Luňákovi obrovskou poklonu, protože natočit jako debut něco takovýho, chce pořádnou dávku odvahy. Doufám, že se režisérovi podaří v budoucnu najít látku, která naplno ukáže jeho vysokej potenciál.

Jedna z věcí, kterou na filmech oceňuju nejvíc, je jejich originalita, a tenhle "dokument" má tak originální a přitom jednoduchej nápad, že si s tím vystačí po celejch 90 minut. Sexuální praktiky pozemšťanů je velmi milá komedie s úžasným komentářem Vladimíra Čecha, díky kterýmu je film o třídu lepší, než by nejspíš byl bez něj, protože samotnej děj vlastně zas tak zajímavej není a chybí v něm jakejkoli větší zvrat. Úžasným nápadem jsou i scény se spermiema, ve chvíli, kdy se objevil Sperminátor nebo když spermie chlastaj pivo a hrajou karty jsem se smíchy málem udělal, stejně tak jako jsem se málem udělal při scénách s Carmen Electrou. Odteď už nikdy nebudu šoustat jako králík, ale jedině jako člověk.

Jízda je zvláštní film. Připadalo mi, že se Jan Svěrák jednou takhle o letních prázdninách nudil, vzal kameru, pár přátel a rozjel se do jižních Čech natočit film. Vznikl tak snímek, ve kterým je na první pohled znát minimální rozpočet, záměrná rezignace na nějaký tempo a příběh nebo na herecký výkony. I přes svůj tragickej konec má však film neuvěřitelně pohodovou atmosféru a Radek Pastrňák narozdíl od svýho herectví vytvořil pro mě jeden z nejkrásnějších českejch filmovejch soundtracků. A nejspíš právě tahle pohoda, pocit svobody a příjemná bezstarostnost, která je cítit nejen z příběhu, ale i ze způsobu jeho zpracování, jsou věci, díky kterým jsem nakonec prožil krásnej filmovej večer. Jan Svěrák se trefil do mojí momentální nálady a rozpoložení, a proto je to nakonec za čtyři.

Jsem rád, že se čas od času najde film, od kterýho nic nečekám, a on mě na oplátku takhle dostane. Dálnice 60 je pro mě obrovským překvapením. Tenhle film má nejen neotřelou zápletku a spoustu originálních nápadů, ale zároveň obsahuje taky řadu podnětů k zamyšlení. Během Neilovy cesty se setkáme se spoustou bizarních postav a situací, přičemž každá z nich reflektuje nejen problémy hlavního hrdiny, ale vlastně i naše. A nejlepší na tom je, že na tohle všechno se film dívá s upřímným nadhledem a notnou dávkou humoru. Závěr je sice možná trochu předvídatelnej, ale o to tady ani tak nejde. Dálnice 60 je nevtíravá, originální a vtipná a možná vám pomůže najít i pár odpovědí. Já osobně od dobrýho filmu nic víc nepotřebuju.

Lidice mě velmi příjemně potěšily. Na filmu by se určitě dalo najít několik nedostatků, ale myslím, že celkovej výsledek je důstojným pomníkem jedný z nejbolestnějších kapitol naší historie a rozhodně stojí za vidění. Potěšil mě Mahlerův scénář, kterej ukazuje přinejmenším dva zajímavý lidský osudy, a to osud Františka Šímy a především pak postavy Vlčka, kterej je díky shodě okolností nucenej zradit svojí vlast a národ, což se ve finále ukazuje jako věc daleko horší, než samotná smrt. První polovina filmu je sice mírně nevýrazná a rozvleklá, ve druhý polovině ale lidická tragédie vypukne naplno a musím přiznat, že při scéně popravy lidickejch mužů mě polilo pěkný horko. Minimálně za tuhle scénu si Nikolaev zaslouží obrovskou pochvalu. I přesto pro mě ale byla nejsilnější scéna, ve který Šíma po příjezdu do Lidic zjistí krutou pravdu o jejich osudu, protože právě tahle scéna podle mě nejlíp vystihuje podstatu tragédie a vyjadřuje pocity zoufalství a naprostý bezmoci s ní spojený. Moc mě potěšil i casting, protože rád objevuju šikovný neokoukaný mladý český tváře, a navíc se v tomhle filmu sešli moji dva nejoblíbenější současný český herci, a jak Roden, tak Bydžovská mě opět nezklamali. Co mě naopak trochu zklamalo, byla scéna atentátu na Heydricha, která vypadá dost amatérsky a celkově je ve filmu zbytečná. Taky jsem moc nepochopil smysl seznamu španělskejch jmen a fotek v závěrečnejch titulkách, ale tohle už nechme stranou. Lidice rozhodně nejsou špatným filmem. Je jedno, kolik lepších českejch filmů ještě v letošním roce vznikne, protože žádnej z nich nebude mít takovou hodnotu jako právě Lidice. Pro nás pro Čechy obzvlášť ne. Minimálně v tomhle směru jsou tak pro mě osobně Lidice z našich letošních filmů číslem jedna.

Obsahová, technická či vizuální stránka tohohle filmu by se daly rozebírat do nekonečna. Mohli bychom diskutovat o překrásně natočeným prologu, hudbě nebo nádhernejch záběrech planety, která tu ovšem nehraje ústřední roli, ale slouží spíš jako prostředník pro vyjádření pocitů hlavních postav, mohli bychom diskutovat o fantastický atmosféře, oslnivejch hereckejch výkonech obou hlavních představitelek, významu několika symbolů, který tu sice nejsou nastrčený tak viditelně jako v Antikristovi, ale přesto i tady hrajou určitou roli, nebo o silným a nevyhnutelným konci. Mohli bychom tu taky najít pár slabších míst, ale tohle všechno u Melancholie vlastně nemá smysl. Jeho absolutně ničivou zbraní jsou totiž pocity, který ve vás dokáže vyvolat. Po dlouhý době jsem v kině znovu zažil absolutní ticho po celou dobu závěrečnejch titulků, po dlouhý době jsem v sobě díky filmu znovu zažil silný pocity úžasu a zdrcení. Nic není nekonečný. Trier je génius a Melancholia zatím nejlepším filmem roku 2011.

Před Larsem von Trierem musím opět smeknout, protože tentokrát dokázal se svojí typickou režií na pár metrech čtverečních vytvořit pořádně dusivou atmosféru, a to navíc v tak minimalistickým pojetí, jak jen to jde, od kulis, přes osvětlení až po hudební složku, která si během necelejch tří hodin vystačí jen s pár motivama. Tahle minimalistická forma má jednu obrovskou výhodu - umožňuje divákovi plně se soustředit na příběh, kterej v devíti kapitolách sleduje postupný využívání jednoho člověka druhýma v několika různejch podobách, myšlenkový pochody jednotlivejch postav nastíněný hlasem vypravěče a na herecký výkony, kterejm dominuje Nicole Kidman ve famózním představení a v jedný ze svejch nejzajímavějších rolí. Tohle všechno navíc i přes svojí stopáž uteče velmi rychle a nenávratně směřuje ke svýmu konci. Ke konci, kterej si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ke konci tak drásavýmu, že jsem si v onu chvíli říkal, jestli je to, co se stalo, vůbec možný, ale s odstupem času jsem pochopil, že jinak to vlastně ani skončit nemohlo. Dogville je film, díky kterýmu jsem si (bohužel) uvědomil, že lidi se nerozdělujou na dobrý a zlý, ale že určitej poměr dobra a zla je v každým člověku. Je to film, jehož vyznění sice ve výsledku není nijak překvapivý, ale stejně vás z něj pořádně zamrazí. A díky tomu všemu je to pro mě osobně taky jeden z nejlepších, ač nejdepresivnějších, filmů, jakej jsem za poslední dobu viděl.