dvopet

Druhá část Duny odzbrojujícím způsobem naplňuje zážitek z audiovizuální stránky, to je to KINO, ten důvod, proč vůbec chodíme do kinosálů. A to vůbec není málo, věřte mi. Z hlediska samotného vyprávění přece jen "Duna 2" malinko trpí neduhem "toho prostředního dílu". Rozpracování postav i motivů je v první třetině filmu méně obratné a ucelené než v jedničce. Ve dvou dalších třetinách pak přicházejí emocionální vrcholy i přerod hlavní postavy jako podle "příručky" :) Pro nenáročné diváky nabízí snímek precizně zvládnuté atrakce, pro vnímavější diváky také např. silné téma morálky. S předlohou záměrně nesrovnávám, stále si totiž myslím to stejné a sice že Villeneuve vůči knize dosahuje maxima možného. Film, který nemá smysl vidět jinde než právě na plátně. S přivřeným jedním okem za plný počet!

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily.

Druhý Avatar je nejen důslednou syntézou stylu a témat Avatara prvního, ale v závěru tak činí i při odkazování na celou Cameronovu tvorbu (Propast, Titanic, Terminátor ... you name it). Je druhý Avatar dobrý film? Ano. Stálo na něj čekat celých 13 let? Pravděpodobně ne. I tak ale Camerona v tomto přístupu obdivuju, nemá v něm totiž konkurenci.

Film výrazně herecký, který ovšem nepřináší nic zásadního v ostatních kategoriích. Udělení sošky v té hlavní (pojměte, že to "cinklo" i za scénář) bohužel jenom nahrává kritickým hlasům označujícím současná rozhodnutí akademie při udílení Oscarů za ryze tendenční.

A teď si představte, že by - jak Hartl prohlásil - nedej bože tohle režíroval někdo jiný a udělal by z toho blbý film... :D

Umné a ironické balancování mezi poctou a výsměchem světu intelektuálů, mezi které Allen sám sebe pochopitelně také počítá. Všechny myslitelné atributy jeho tvorby jsou tu přítomny znovu a znovu, všechny už byly viděny, přesto film funguje a skvěle "odsýpá". Nejvýrazněji vyplouvá téma "zlatých časů" jako chiméry, nedosažitelné představy, která ovšem nemá realistickou oporu = "zlaté časy" nikdy nebyly.

Ridley Scott na režisérské židli je jen berličkou pro projekt Afflecka s Damonem, ke kterému si sami napsali scénář a jsou v něm oba svorně herecky špatní. Jakmile je jasná zápletka mezi ústředními postavami, která je komorní i banální zároveň, dojde vám, jaký nesmysl je točit úvodní půlhodinu jako válečný "historický" velkofilm (zde zejména je vidět Scottův rukopis známý už z Gladiátora, později třeba Robina Hooda). Vyprávění stejných událostí skrze tři pohledy (zde předpokládám, že se cituje předloha) jako jediné nabízí skutečně dramatické momenty, přesto jde jenom o další z berliček, která ale naprosto neodpovídá na to, proč je snímek pojednán právě takto. Zřejmě pouhá volba této narace zatemnila zdejším přispívajícím zrak i mysl, jinak si totiž neumím vysvětlit zdejší hodnocení. I přes respekt, který k režisérovi a jeho pokročilému věku chovám, musím konstatovat, že Poslední souboj je neupřímný zmetek, který navíc trpí všemi neduhy pozdní Scottovy tvorby. Film zachraňují pouze Adam Driver a Jodie Comer.

Nalijme si čistého vína - knižní Duna patří bezesporu k nejznámějším v žánru, vyprávění přitažlivě kombinuje intriky s dobrodružstvím a nabízí zajímavý fiktivní svět Arrakis. Z literárního hlediska se ale o žádné veledílo nejedná. V tomto smyslu Villeneuvův film mačká z předlohy naprosté maximum. Vizuální stránka (technicky vypiplaná už v případě Blade Runnera) přenáší diváka na písečnou planetu famózním způsobem. Villeneuvova Duna je na velkém plátně odzbrojující. Nelze ji jen tak přejít a odmávnout rukou jen proto, s jakým zachází žánrem. Film je to zdařilý po všech stránkách (kromě kompozice samotné i výrazně herecky), přestože má v závěru jasně nakročeno k pokračování funguje spolehlivě i jako samostatné dílo a jednoznačně patří k pozoruhodným událostem filmového roku 2021. KINOZÁŽITEK. "Body water is your life, and without it you would die, on the desert the planet Dune."

Loki je (nic více, ale také nic méně) dobře udělaným zábavným mainstreamem pro široké masy a v tomto smyslu využívá plně svůj potenciál. Přepracovává určitá očekávání spojená s ústřední postavou a dává prostor vynikajícímu Hiddlestonovi, na kterého je jednoduše radost se dívat (s Wilsonem mu to navíc funguje náramně).

Předně kdyby mělo jít o obsáhlou dokusérii, jak tu mnozí píšou, divácký okruh by zůstal mnohem menší a vytrvali by jen fanoušci žánru. Zvolený formát je myslím divácky poměrně atraktivní a docela dobře si poradil i s malým množstvím materiálu z některých výstupů. Objektivní sportovní výkon Purjova týmu těžko může být zpochybněn, snímek ale umožňuje i jiné "čtení" ústřední postavy, a sice Nirmala jako do sebe zahleděného a zejména na "výkon" orientovaného jedince, který sleduje čistě vlastní cíl. Toto čtení může zpochybňovat hlavní linku filmu coby "zrod a oslavu hrdiny" a opakovaná tvrzení o nezištné práci pro Nepál (politický aspekt nerozebírám) a uvažovat nad celým tímto "podnikem" jako o ryzím egocentrickém šílenství. Někde na této hraně celý film balancuje. Ať už jsem se pohyboval na obou těchto pólech, hlavní důvod, který mne k filmu přikoval, byly kamerové kompozice všech osmitisícovek, a to říkám jako člověk nížinný, kterému ani výšlap třeba na takový Triglav nepřipadá jen jako volnočasová vycházka (o takové K2 vůbec nemluvě).