Kimecu no jaiba

Strašně dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co na tom ostatní vidí. Zhruba celou první polovinu to pro mě byl jen průměrný shounen s ukřičeným hlavním hrdinou a poměrně průhledným příběhem a když se k tomu všemu ještě objevil Zenitsu, jehož hlas budí i mrtvé, drásá uši a jehož zbabělá povaha mě štvala víc než třeba Usopp, tak jsem i zvažoval že to prostě dropnu. Během prvních asi deseti dílů mě zaujaly akorát tak dva souboje (ten v prvním dílu a pak ten u zkoušky) a opravdu jsem si dokázal oblíbit asi jen Nezuko. Ta je totiž úžasná už jenom tím, že většinu času mlčí a občas hodí nějaký ten nezapomenutelně vtipný obličej. Navíc pomáhá bráškovi v boji a bojuje i se svým prokletím, takže jí musím obdivovat. O tom, že je neskutečně roztomilá asi nemusím ani začínat... Zkrátka nejde nemít rád Nezuko! Ale pak přišel souboj s dvěma démony a já musel obdivovat jak je tohle zpracované. Potom byl souboj s jistým démonem v domě, který se měnil a místnosti rotovaly a já si najednou všiml té neskutečně propracované práce s kamerou, cit pro každý detail - najednou jsem se bavil. Nejen tím, co se na obrazovce děje, ale hlavně tím, jak je to předváděné. Také jsem začal mít rád hlavního hrdinu. Pochopil jsem, že jeho motivace není tak fádní, jako třeba být nejlepším z nejlepších, nebo zabít je všechny, ale jde mu prostě jen o to pomoct svojí sestře. Také jsem postřehl, že sice má se svými soupeři jistou dávku soucitu, ale pevně ví, co je jeho povinností a že i když démonů na jednu stranu lituje (a jejich příběhy bývají často smutné), přesto si pořád uvědomuje, že jsou to monstra, co na rozdíl od jeho sestry zabíjeli lidi. Tenhle pohled na věc schvaluji. Dalším přírůstkem do týmu byl Inosuke - chlapec s kančí hlavou a sice jsem ho z počátku moc nebral, ale nakonec musím říct, že tuhle anime obdobu Leeroye Jenkinse mám vlastně hodně rád. Co víc, Inosuke se mi do paměti zapsal asi nejvtipnějším momentem z celé série (ta část, kdy utíká před nepřítelem a náhle si uvědomí že je to totálně proti jeho charakteru...). Následoval souboj s pavouky a tady jsem se definitivně přesvědčil o tom, že tohle anime má asi ty nejnádhernější souboje, jaké jsem kdy viděl! Ten mezi Tanjirem a Ruim je po vizuální stránce čirým uměním se smyslem pro napětí, atmosféru, estetiku, barevnost... Zkrátka souboje na takovéhle úrovni s dynamickou kamerou, sledující pohyby postav (nebo třeba i rotující místnosti) a naprosto nádherné záběry z naprosto nečekaných úhlů, to umí kromě Ufotable už asi jenom studio WIT (Attack on Titan a zde třeba bájný Leviho "příchod do baru", nebo jeho útok na skupinu titánů vedenou Opičákem a samozřejmě Vinland Saga). Ta sekvence, kdy Tanjiro provede spolu s Nezuko svůj finální útok, to je prostě něco tak nádherného! Tehdy jsem zvedl hodnocení a začal si užívat každý záběr (třeba u toho dnešního posledního dílu jsem měl opět vizuální orgasmus). Takže Kimecu no jaiba je opravdu vizuálně a hudebně dokonalé, v některých částech i jedno z nejkrásnějších anime, které jsem kdy viděl. Příběhově je to podle mě lepší průměr, i když místy hodně čitelný. Postavy jsou z velké části sympatické (a pak je tu Zenitsu...). No a asi od toho souboje v rotujícím domě mě to začalo bavit. Představení všech Piliřů zdejší organizace na lovení démonů a celá (perfektní) poslední episoda mě dokonce hodně navnadili a těším se na film, co se chystá. Takže ano, jsem chycen, zajímá mě tohle anime a už jenom kvůli některým scénám bych si ho klidně pustil někdy brzy znovu. 8/10 (20.09.2021) (menej) (viac)

Mugen Train Arc je v seriálové podobě o něco stravitelnější nežli Mugen Train Film a je to hlavně díky přidanému prvnímu dílu a faktu, že seriál vám příběh dávkuje s týdenními odstupy mezi jednotlivými díly. Tím myslím v prvním případě to, že díky přidané epizodě, v které je nám hlouběji představen Rengoku, získává tahle postava najednou trošku větší hloubku, je v rámci děje o něco lépe prokreslená a její osud na mě tak má o chloupek větší dopad, než tomu bylo ve filmu. V druhém případě myslím to, že je všechna ta šílená uřvanost z filmu najednou díky seriálovému formátu rozmělněná a nepůsobí to až tak otravně jako v uceleném filmu. Takže je to vše najednou přijatelnější, ovšem dávat první části seriálu lepší hodnocení, než jsem dal u filmu, vzhledem k faktu, že jde od druhého dílu k převyprávění skoro v poměru 1:1, mi přijde jako nesmysl, a proto nechávám hodnocení stejné. Zkrátka ano, seriálové podání je pro mě o kousek lepší, ale jako negativum vidím, že je to jen převyprávění něčeho, co už jsem viděl, a tedy si to zákonitě nemůžu užít stejně, jako když jsem vše viděl poprvé, protože ten příběh už znám. Entertainment District Arc je zatím rozhodně nejlepší částí celého seriálu. Má to spád, takže tempo je opravdu hodně svižné. Jsou tu ty nejnádhernější a nejoslnivější souboje, jaké jsem kdy v anime viděl. Kamera je božská, střih je neskutečný, scénografie a choreografie bojových scén je též neuvěřitelná. Ufotable ví, jak udělat souboj, jak pracovat s úhly snímání, pohybem kamery a zároveň i s tempem v souboji a jak ho dynamicky využít. Takhle má vypadat slow motion a naopak takhle se dělá zrychlení záběru za pomoci střihu, aby to divákovo oko zvládlo zpracovat. Navíc umí autoři pracovat i s barvami a ví, že estetický dojem je při sledování pro diváka stejně důležitý, jako plynulý pohyb. Přeci jen většina týmu, co na Demon Slayerovi pracuje byla přítomná už u Fate/Zero a Fate/Stay night: Unlimited Blade Works a kdo tyhle seriály viděl a zažil jejich bojové scény, tak se zdejší kvalitě vlastně zase až tak nediví. Nejlepší díl byl za mě asi ten 13. Kdy kromě všeho již zmíněného jsem si neskutečně užil Tandžirův moment s Daki ve stylu „Kam jdeš? Pojď sem!“. Ovšem i další díly byly skvostné, plné nádherných a silných okamžiků, nečekaného přelévání sil mezi soupeřícími stranami a momentů, z kterých šel mráz po zádech. Byla tu i minimálně jedna chvíle, kdy se doopravdy bojíte o hlavní hrdiny. Zkrátka od 13. dílu vše neuvěřitelně graduje až k silnému a emotivnímu finále, které mě opět nezklamalo. Byl jsem spokojený, jak vše provedli a že jsem se opět dočkal onoho hlubokého momentu, kdy jsem dokázal sympatizovat i s hlavním záporákem a jeho příběh byl šokující, silný a smutný (tohle mi třeba hodně chybělo v Mugen Train arcu u Enmua). Stejně tak si mě zase získal Tandžiró a jeho empatie. Další velké pozitivum Entertainment District Arcu je větší využití Nezuko. Konečně tu už není jen jako porcelánová panenka, kterou si hlavní hrdina nosí v batůžku, nebo jen symbol neskutečné roztomilosti, či komický element. Nezuko tu má své silné scény, zachraňuje ostatním kůži ve správných okamžicích a ve své bojové podobě působí oslnivě a zlověstně, skoro jak nějaký She-Hulk. A když k tomu všemu i ten ukřičený Zenitsu většinu času spí a ve spánku předvádí jedny z nejvíc cool momentů seriálu, pak maximálnímu požitku vlastně skoro nic nebrání. Ovšem pouze skoro, protože i Entertainment District Arc má nějaké své mouchy. Ono je totiž třeba super, že první díl této části uspokojivě uzavírá část předchozí, vypořádaní se s tím, co se stalo ve vlaku a věci s tím spojené byly pro mě jako pro diváka potřeba. Ale autoři se opět nepoučili, a tak příchod Tengena na scénu příběhu je stejně divný a náhlý, jako byl v předchozí části u Rengokua. Opět chybí nějaké představení a přiblížení toho, kdo se nám to tu vlastně objevil a proč bychom ho měli obdivovat, nebo mít rádi (tohle u Mugen Trainu řeší právě přidaná první epizoda k seriálu, ale tady to zase chybí). Díky tomu Tengena poznáváme jen z drobných flashbacků, narážek v rámci příběhu a některých potitulkových scén. Naštěstí tím, že Tengen je dle mého o něco zajímavější charakter, než byl Rengoku (a tím nemyslím jen to, že má tři manželky, ale spíš jak s ostatními, včetně svých žen interaguje) to celé o trošku lépe funguje a já měl Tengena vlastně docela rád, ale trvám na tom, že by si zasloužil větší úvodní představení. Dalším, co jsem moc nepobral byly některé věci, které mnozí strašně chválili, ale já je jakožto neznalý předlohy prostě moc nechápal. Třeba co bylo tak strašně super na nasvalených myších (muscle mouse)? Já si s nimi připadal, že mi něco uniká, mnozí diváci je měli strašně rádi, ale já doteď nevím proč. Další drobná výtka je, že mi díly 8-12 přišli trochu uspěchané a zkratkovité. Měli mi vykreslit prostředí, situaci v něm, seznámit s postavami, a i když se jim nakonec tohle všechno docela povedlo, nemůžu se zbavit dojmu, že byly strašně na sílu vedené k tomu co nejrychleji tohle proletět, aby už se šlo bojovat. Každopádně tahle všechna negativa by nebyla tak strašná a celkový dojem by mi zhoršila asi jen o půl bodu, ale je tu ještě něco, co mě trošku naštvalo, a to je plot armor některých postav. SPOILER Řekněme si upřímně, že Inosuke v předposledním díle byl vážně až moc.  První vrstvu jeho brnění o imunitě proti jedům, protože je kluk z hor, bych ještě pobral, ale přesouvání orgánů v těle – totální kravina! To je plot armor Fairy Tail level, možná i horší! Tahle jedna věta mě vytočila, obešel bych se bez ní, stejně jako by se finále určitě dokázalo obejít bez Inosukeho, nebo se to dalo celé udělat míň pitomě! KONEC SPOILERU. Ale dost už s negativy, Demon Slayer většinu času ukazuje, jak se má dělat poutavý šonen, kde fungují emoce, souboje, a i postavy jsou mi stále sympatičtější, jasně má své vady, ale co je nemá… Takže se těším na další díly, na to, co autoři ještě předvedou a kam to celé dokáží graficky ještě vytáhnout, protože to co předváděli tady je nesporný TOP. Teď ještě vytáhnout i ten TOP příběhový, Entertainment District Arc na to svým tempem i emocemi měl, chybělo mu jen trošku to dějově víc, nebo líp prokreslit. Mugen Train Arc – 7,5/10 a Entertainment District Arc 9/10 = celkově 8,3/10. (13.02.2022) (menej) (viac)

5* zážitek a nejlepší sezóna Demon Slayera se pro mě opět nekoná, Entertainment District arc zatím zůstává jako to nejlepší, co jsem z tohoto seriálu viděl, nepřekonán. Přitom paradoxně první epizoda a ta úplně poslední, zkrátka ty šílené skoro hodinové části, by nejvyšší hodnocení dostaly, ale k tomu zbytku bych už měl několik výhrad. Co mi ale nejvíc zkazilo dojem z téhle sezóny? Jako očekávaná odpověď se nabízí CGI, nebo spíš cokoli co bylo dělané 3DCG animací a byla to ryba (protože ti dřevění draci byli naprosto v pohodě). Ti rybí minioni vypadali na poměry studia Ufotable vážně hodně slabě, uměle a divně se pohybovali a spíš než jako děsiví mi přišli tak nějak divně k smíchu. Mohl bych si postěžovat i na fakt, že než se děj rozjel, tak jsem se chvílemi i lehce nudil a můj dojem vážně hodně zachraňovala linka kolem jistého tajemného chlapíka z minulosti, co nosí stejné náušnice jako hlavní hrdina a jeho meče. On obecně ten příběh kolem místních mečířů nebylo žádné velké terno, nejlepší pasáže byly totiž pokaždé ty, které s mečířskou vesnicí vlastně přímo nesouviseli (tajemný samurai z minulosti, Nezuko a slunce, Muzanova backstory a motivace). Ale tohle nebyl můj největší problém, který jsem s touhle sezónou měl, tím totiž byli její záporáci. Už první díl to pro mě zazdil, protože i když byl úžasný, opět jsem se podíval do Infinity Castle s tou krásnou hravou kamerou, tak mi přestavil všechny chybějící členy vyššího kruhu démonů, a kromě známého Akazy, z kterého jde respekt už od dob Mugen Trainu tu byly další ještě děsivější démoni. Když mi seriál představil vyšší dvojku a jedničku, tak to dokázal tak skvěle, že z nich šel opravdu strach, navíc mi seriál přihodil do hlavy ještě myšlenku „Když je takhle silná a děsivá vyšší jednička, co je potom sakra Muzan?“. A kromě těchto opravdu úchvatných, děsivých a zajímavých démonů tu pak ještě byli "Pot Boy" a "Posera" – záporáci naší nové série. Autoři mi je nedokázali vůbec prodat, vedle ostatních vyšších démonů mi připadali tak nějak trapně slabí a nezajímaví a ani během seriálu mě Pot Boy se svými vázami a rybami a Posera, který se rozkládal skoro jak nějaká pošahaná Matrjoška, prostě nedokázali přesvědčit, že bych se jich měl bát. Šel z nich menší respekt než z Daki a Gjútaróa, což by ale vzhledem k démoní hierarchii neměl. Ani na samotném konci u mě nedokázali nic vyvolat, stejně jako Tandžiró ani já jsem ve svém srdci nenašel ani špetku soucitu pro Poseru a jeho ubohý příběh. Co mě překvapilo byl fakt, že oběma zdejším Haširům se dostalo prokreslení mnohem lepšího, skoro i většího než třeba v minulé sezóně u Tengena. Blbý ale zase je, že Muičiró, který dostal toho prostoru mnohem víc, je pro mě ve výsledku stejně méně zajímavý než Micuri a oba jsem si nakonec stejně nedokázal oblíbit tak jako Tengena a Kjódžiróa v předchozí sérii. Animace je opět v některých momentech úchvatná, pro mě osobně byl nejpůsobivější okamžik celého seriálu asi ladný příchod Micuri na scénu (ta scéna s backflipem za svitu měsíce), nebo všechny ty nádherné barvičky, když Tandžiró nahodil nějakou tu svou techniku s tím, že poslední díl v tomhle vysloveně exceloval. Bohužel ale nedošlo na nějakou delší pasáž bez přerušení, a tak tyhle cool animační momenty přicházeli vždy jen tak nějak na chvíli a sporadicky, prostě další šílená několikaminutová frekvence doplněná o ohňostroj barev (jako v předchozí sezóně), která by mi přivodila animační orgasmus se tu nekoná. To samé dynamická kamera, kterou u Demon Slayera tak miluji, se hojně vyskytovala vlastně jen v prvním (Infinity Castle) a posledním díle (honička v lese) a pak při snímání souboje s dračími hlavami, což mi přišlo méně, než na co jsem zvyklý. Na druhou stranu jsem si tentokrát hned dvakrát všiml hudby, která se v určitých pasážích velmi povedla. Každopádně 5* zážitek se nekoná, nejlepší sezóna to není, tohle byl pro mě spíš v rámci Demon Slayera takový slabší průměr, každopádně když si to srovnám s ostatními anime seriály, tak jsem pořád na nějakých 7,5/10. (18.06.2023) (menej) (viac)