Réžia:
Sam MendesKamera:
Roger DeakinsHudba:
Thomas NewmanHrajú:
Dean-Charles Chapman, George MacKay, Daniel Mays, Colin Firth, Pip Carter, Josef Davies, Billy Postlethwaite, Andrew Scott, Spike Leighton, Robert Maaser (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Schofield a Blake, dvaja mladí vojaci britskej armády sú počas bojov v Prvej svetovej vojne vyslaní na takmer nemožnú misiu. Musia prekročiť frontovú líniu, preniknúť hlboko do nepriateľského územia a doručiť veliteľovi vyslanej jednotky dôležitú správu, ktorá môže zachrániť život 1.600 spolubojovníkov – vrátane Blakeovho brata. (Forum Film SK)
(viac)Videá (14)
Recenzie (1 030)
Sam Mendez natočil nervydrásající válečný zážitek, který sice naštve fanoušky akce, protože zde není žádná velká bitva a za to ubírám dva body i já, ale jinak v každém ohledu bezchybná a excelentní práce a s velkou zásluhou Rogera Deakinse, protože ten kameraman je jednoduše génius. Film je natočen na jeden záběr a tak autenticky, že máte pocit, že jste mezi vojáky a prožíváte podobné válečné hrůzy s nimi. 1917 je vlastně válečné Road movie Drama, kde se cestuje z místa A do B a ikdyž se nic moc vlastně neděje, tak to má strhující atmosféru, věrohodné herce, parádní hudbu a asi tři napínavé, vygradované scény, kde si hororový fanoušek přeje, aby Sam Mendez příště natočil Horor. Intenzivní finále je nakonec silně emocionální a v kině potahoval nos snad každý, kdo má srdce, takže kapesníky s sebou. Pěkný zážitek, v Imaxu povinnost, a kdyby se alespoň v závěru Mendes utrhl z řetězů a naservíroval pořádnou válečnou vřavu, tak zde je jasný adept na film roku. 8/10. ()
První půle 9/10, druhá 5/10. Úvodní exkurze do postapokalypticky nasáklých zákopů a kráterů je přesně to, v co jsem dlouhá léta doufal - tedy sugestivní trip napříč peklem První světové, která dlouhodobě zůstává filmově nevyužitá. Atmosférou prosáklá cesta blátíčkem v končinách, kde jsou jedinými kamarády ostnatý drát a hnijící mrtvoly koní i lidí, je pro smysly fenomenální pastvou (speciální dík patří i ambientní hudbě) a jednozáběrová forma přidává veškeré sugesci řádné turbo. Dialog dvou mladých vojáků vše dle potřeby podtrhuje / odlehčuje / zaobaluje. Je fajn, že do válečných dekorací někdo napumpoval pořádnou porci peněz i zájmu, aby věrohodně oživil kolosálnost a hrůzy konfliktu, na nějž je lepší nezapomínat. No. Od havárie skopčáka se bohužel začne chleba lámat a všechno se rozmělní do čehosi... ničeho. Sice pořád ještě zaujme malebnost nočních záběrů hořících ruin a závěrečný "bombing run" dokonce přinese náznak vzruchu, jinak se ovšem odehrává rutinní survival, neschopný kamkoliv posunout své ambice. Což je u daného tématu (a v rukou daných tvůrců) strašná škoda. Btw, němečtí vojáci byli zjevně předkové stormtrooperů. ()
Bol som úprimne prekvapený, aké skvelé to bolo. Bál som sa artovej jazdy vyžívajúcej sa v ilúzii jedného záberu, ale tá kamera (zďaleka nie statická a divadelná!) je úplne úchvatná. Vôbec to nepôsobí samoúčelne, naopak absencia strihu a dynamická kamera tomu dodávajú riadne tempo. Príbehovo to pravda nie je nič prevratné, ale je to skvelá zmodernizovaná žánrovka o Veľkej vojne, ktorá filmársky ostala v tieni neskoršej Druhej svetovej vojny. ()
Konečně se vrací onen nepříjemný pocit, který je vlastní jen několika málo válečným snímkům a seriálům: to mrazení v páteři, kdy divák tuší, že nebezpečí v podobě dobře mířené kulky může přijít doslova kdykoli a odkudkoli. Jakkoli nezpůsobně snad může znít přirovnávání náhodného fragmentu ze Světové války k "dobrodružství", tak v případě Mendesova filmu se teď na tímto slovním spojením lze minimálně zamyslet. Protože přesně takový intezivní pocit jsem z toho měl. Sice hořké, ale ryzí. Válečné dobrodružství. ()
Okázalé oblbování diváka, kterému to vůbec nežeru. Celková výprava a náročná práce, která je vidět na autenticitě jednotlivých kulis a stovkách komparzistů, jejichž pohyb musel Mendes detailně promýšlet, si bezpochyby zaslouží poplácání po rameni. Zároveň by ale mělo následovat výchovné pokárání, neboť s odhlédnutím od vizuální podoby filmu zůstává při sledování nekonečných kamerových jízd dojem, že režisér opravdu jen postával za kamerou a plácal se po ramenou za vlastní vizionářství, přičemž zapomněl, jestli celá ta exhibice vlastně dává smysl a má své neotřesitelné opodstatnění. Onen dlouhý záběr má čistě sledující charakter. To znamená, že pohyb kamery je aktivizován a řízen pohybem postav, od nichž se celou dobu neodchyluje a dýchá jim na záda, popřípadě je párkrát obkrouží a nechá je obejít některou překážku z druhé strany, aby mohl proběhnout neviditelný střih a skrytá návaznost. Taková inscenace dá samozřejmě mnoho práce a podporuje subjektivní prožívání válečných hrůz, ale už po pár minutách jsem si začal říkat 'A to je všechno?'. Deakins během celé své tvorby uchvacoval okázalými úhly a pozicemi kamery v perfektní souhře se sytým nasvícením a vždy dokázal vzbudit dojem, že právě kamera film řídí, v tomto případě ho ovšem s velkou pravděpodobností po většinu času zastupoval mladší asistent, který utíkal před nebo za postavami, a celkový pohyb před kamerou vyznívá po chvíli únavně a nevynalézavě. Často až do takové míry, že zábavnější než sledovat poslušně sledující záběr je dávat pozor na to, kdy se asi střihlo - a byť se tenhle proces relativně daří zakrývat na úrovni vnímání samotného střihu, nešťastně se to podepisuje opět na pohybu postav a kamery, když se nové překážky a lidští protagonisté zjevují s povinnou vypočítavostí, která často nepodporuje vývoj syžetu. A právě logické odvíjení syžetu a jeho časoprostorových vztahů je dalším pochybně vyřešeným prvkem. Kontinuální záběr a ryze subjektivní charakter výpravy znemožňují odsun některých nepodstatných úseků do fabule, což je jistě účel, neboť poslové jsou v časovém presu a každá vteřina má být důležitá, ale rozvrací se tím vnitřní uspořádání světa a jeho logika. Když například dostanou hlavní hrdinové své důležité poslání, při jejich následném rozhovoru je zmíněno, že k místu doručení to pěšky trvá minimálně šest hodin - jak je tedy možné, že se tam nakonec stihne doplazit, doklopýtat a doběhnout v času projekce (plus jediný viditelný střih, kdy hrdina omdlí a vzbudí se po jisté prodlevě)? A osobně jsem nechápal, proč se vyprávění ve druhé polovině místy zbytečně zastavuje (vážně musí být v každém válečném filmu scéna s nevinnou vystrašenou civilistkou a malým děťátkem?) a proč činí hrdina některá hloupá rozhodnutí, jimiž úplně zbytečně riskuje (scéna s opilým Němcem). Abych celému konceptu jen nekřivdil, jisté dramatické momenty fungují velmi dobře a diváka vyloženě praští do hlavy a sekvence v hořícím městě je audiovizuálně dokonalá, přesně ve stylu zlatého Deakinsova a Mendesova rukopisu ze závěru Skyfall. Je však opět nasnadě namítnout, že prolínání záměrně naturalistických scén ve znamení minimalistického vedení pozornosti s epickými a baladickými výjevy jako od Tarkovskyho se poněkud vylučuje - když už se rozhodlo pro absenci střihu za účelem větší autenticity, proč se rovnou nejelo i bez hudby, která je sice krásná, ale diváka z kýženého transu spíše vytrhává? ___ Ten film je navzdory své mediální bublině a šílené touze být přelomový pouze rádoby efektním a zdlouhavým kroužením v prostoru, nežli efektivně vystavěným dramatem, jehož koncept by dokázal obhájit a vyplnit existenci slabého příběhu s očekávaným završením. Na jednu stranu jsem se ujistil, že i bez střihu lze šponovat napětí, ale dominující zjištění je určitě to, že vedení pozornosti nekonečným sledováním dvou postav i v sebelepších produkčních a technických podmínkách po čase selhává a že střih je k udržení soudržného fikčního světa a logiky vyprávění zkrátka potřeba, pokud filmař nemá ohromně vizionářskou působnost - a tu 1917 zkrátka nemá, ačkoli ji mnoho lidí slepě vyzdvihuje. 55% () (menej) (viac)
Galéria (60)
Zaujímavosti (36)
- Pre potreby natáčania bolo vykopaných cez 1500 m zákopov. (winetach)
- Schofield (George MacKay) recituje báseň "The Jumblies" od Edwarda Leara. (fAZEN)
- Při závěrečném útoku Britové nepoužívají artilerii, vidíme pouze občasný dopad německého granátu mezi útočníky. To je v rozporu s dobovou taktikou, kdy každý útok na nepřátelské pozice kryla tzv. creeping barrage – kanonáda, která nutila obránce zůstat v krytu a nereagovat na útočící pěchotu. Např. při bitvě u Passchendaele (později v roce 1917) kryla britský postup palba ze 3000 děl současně. 75% padlých během první světové války zabila artilerie. (Trym)
Reklama