Krajina ve stínu

KRAJINU VE STÍNU lze chápat v paralele ke KRVI ZMIZELÉHO (Milan Cieslar, 2005). V obou případech jde o "samožersky" vznešené plakátové filmy o tom, že (někdy titíž, někdy různí) lidé na sebe byli zlí či jednali prospěchářsky za okupace, při odsunu a s nástupem komunismu, jakkoli oné vznešenosti dosahují stylisticky odlišnými způsoby. Ba co víc, přeložíte-li přes sebe filmy a seriály vyprávějící o komunitě postav v jednom a více z těchto období a vyznačíte si narativní průměty všech z nich, dostanete KRAJINU VE STÍNU. ___ Postavy jsou sice tzv. historické překlady skutečných osob, leč i sebekomplexnější osobnost lze zploštit na primitivní typ - a nic jiného než postavy-typy o směšně malém množství vlastností v tomto filmu nenajdete. Nežijí, neproměňují se v čase, jen v rámci oddělených vyprávěcích bloků reprezentují - a podle potřeby se (skokově) proměňují či neproměňují. Každodennost v tomto světě jakoby neexistovala, všechno ústí v osobní selhání, konflikt, klimax. ___ Scenárista Arsenjev během besedy mluvil o příběhu postav či vesnice a věřím, že se maximálně snažil o to, aby věrně zachytil, co se v ní odehrálo. Jenže historie sama o sobě není příběh, nýbrž spíše soubor stavů věcí, z nich můžeme nespočet příběhů udělat - pečlivou práci s kauzalitou či soustavně vedenymi paralelami. Jak říká Hlavsa u Cimrmanů ve VIZIONÁŘI: "Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte." A pochopitelně, pana uhlobarona to neuspokojí, protože nevidí kauzalitu. A pouze z výjevů je složená i KRAJINA VE STÍNU, protože kauzalita mezi scénami je velmi slabá, případně značně neobratně sugerovaná skrze neumělá motivická propojení. Skoro není možné dovodit, co postavy dělaly a nedělaly v obdobích mezi výjevy. Chovají se buď úplně stejně, anebo narazově úplně jinak. ___ Osobně se snažím každému filmu vyjít maximálně vstříc. Usiluji najít, za jakých podmínek pravděpodobně jako dílo funguje nejlépe - a podle toho jej posuzovat. Pozorně jsem včera naslouchal tvůrcům, celou noc i dnes dopoledne o filmu s přáteli diskutoval a doufal, že upozorní na věci, jichž jsem si nevšiml. Pominu-li ale výborné herce, díky nimž ty postavy nejsou směšné, prozatím jsem žel neobjevil klíč, který by pro mě KRAJINU VE STÍNU v jakékoli rovině a ve vztahu k jakékoli poetické tradici dokázal zachránit. ___ Přiklonil jsem se nakonec k dvěma hvězdičkám, protože abych si byl skutečně jistý, že ani v rovině práce se stylistickými vzorci KRAJINA VE STÍNU nepřináší mnoho pozoruhodného, musel bych ji vidět ještě jednou a soustřeďovat se právě na ně. Styl dlouhých pohyblivých záběrů s několika stále se variujícími modely vývoje jsem shledával poněkud mechanickým, ovšem láká mě prozkoumat logiku za oněmi náhlými přeostřeními a za vztahy mezi pohyby kamery a inscenováním herců v prostoru. Ale to spíše proto, že mě zajímají dějiny inscenování v delších pohyblivých záběrech v české kinematografii, neb můj pohled na tento film to z výše uvedených důvodů může k lepšímu změnit jen stěží. (13.08.2020)

Čiernobiely film nám chce ukázať, že história vojnového a povojnového Česka nebola čiernobiela, ale nakoniec ponúka paradoxne čiernobiele postavy. A to dokonca tak, že tá najkladnejšia sa zrazu stane extrémnym záporákom, pričom nie sme svedkami tohto prerodu, len suchého konštatovania, že mu bolo cez vojnu ublížené. Rozpačitý je už samotný názov, kedy sme tu mali film Ve stínu zaoberajúci sa zločinmi rokov päťdesiatych, akoby v českom slovníku nebol dostatočný počet slov, tých vhodných názvov sa dalo vymyslieť neúrekom. Našťastie tá vyše dvojhodinová stopáž nie je problém a film pomerne rýchlo utečie a svoju informačnú hodnotu rozhodne má, tá umelecká je značne diskutabilná. (09.01.2021)

A kdo se o to prosil? Beru, že divokému pohraničnímu odsunu po druhé světové válce se filmaři dosud moc nevěnovali, přesto tenhle dějinný vývoj, kdy vesnička (která dobově vypadá velmi dobře) několikrát změní státní příslušnost, nestrhne. Troufám si tvrdit, že je to proto, že Bohdan Sláma tápal s pevně daným scénářem a množstvím postav. I když paradoxně onen daný scénář se jaksi jen náhodně děje. Výsledek totiž obsahuje nespočet scén, ve kterých probíhá něco nezajímavého, někdo něco plácne, jiný něco udělá, ale divákovi je to šumák. A o nějaké emocionální stránce ani nemluvím. Silné epizody chybí. Navíc jsem netušil, proč se některá postava najednou chová tak, jak se chová. O tom, že bychom se hlouběji ponořil do jejich motivací, si můžeme nechat tak akorát zdát. Sláma vyvolává vzpomínky na nedávné drama Nabarvené ptáče (které bylo ovšem audiovizuálně někde úplně jinde), které rovněž zkoumalo (pokřivené) lidské charaktery. Jenže Slámovy postavy působí hrozně neživotně, chovají se a mluví divně a divákovi je tak jedno, zda ten nebo tamten chytne kulku. Od režiséra, který vztahy umí a který dlouhodobě v českém režisérském oddíle spolehlivě kope za silnější tým, je to s podivem. Přitom Slámova skromná dramata o plápolající naději, jako je Štěstí nebo Venkovský učitel mám moc rád. (15.12.2020)

"Přece je nezabijeme za to, že hajlovali. Vždyť to jsou sousedi!" A to je asi tak všechno, co jsem si ze Slámova eposu odnesla. Nominacím (a výhrám) herců příliš nerozumím, protože se tu vystřídají desítky vedlejších postav a ani jedna nemá příliš mnoho prostoru. Scénář v rámci požehnané stopáže nabízí jen málo emocionálně vypjatých momentů a i přes viditelnou snahu všech tvůrců (výprava, kostýmy atd.) na mě vůbec nedýchla autentická dobová atmosféra jako u jiných historických snímků. Velké očekávání, velké zklamání. (06.03.2021)

Téma snímku (které je podle mne v současnosti vnímáno už daleko méně kontroverzně, než třeba před 20ti lety) - poválečné "účtování" s německým i "německým" obyvatelstvem v pohraničí a excesy s ním spojené"- bylo v naší kinematografii zpracováno už několikrát. "Krajina ve stínu", jakkoliv oprávněně jsou jí vytýkány Douglasem i mnoha jinými různé nešvary (plochost a přehnaná typizace postav, přemíra klišé viděných mnohokrát jinde atd.) má řadu kladných stránek - nadprůměrné herecké výkony(pro než byl mimo jiné předpokladem neméně kvalitní casting), působivá atmosféra a především, pokud to lze z dostupných zdrojů objektivně posoudit, na rozdíl od tematicky obdobných snímků, historická věrnost. Při srovnání s "Habermannovým mlýnem" nebo "Krví zmizelého" v tomto ohledu Slámův film vítězí na celé čáře a jestliže jsem výše zmíněná díla hodnotil jako slušný průměr, tragédie z Vitorazska si určitě zaslouží o hvězdičku víc. (14.09.2020)