Prameň panny

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Oscar 1 : Cizojazyčný film + 1 nominace: Kostýmy ČB. . . . . Zlatá Palma - výběr (14.04.2004)

Neuvěřitelně intenzivní a sugestivní spojení středověké balady a špinavého psychologického filmu, v jehož ústředním bodě stojí motiv nevinnosti a pomsty. Od bezstarostného a sluncem prozářeného úvodu (vskutku panenského) až k brutální defloraci severskou temnotou a animálností pomsty. Bergman využívá ornamentálního jazyka na pomězí básně, který skvěle kontrastuje se syrovostí a detailem obrazu. Vkrádá se neodbytná otázka, zda tohle viděl Vláčil... Narozdíl od Markéty Lazarové je Pramen panny méně postaven na symbolice, o to více dává prostoru psychice a motivacím. Fantastický Max von Sydow předvádí na plátně jednu z nejpřesvědčivějších studii člověka mstícího se z absolutní bolesti. Jaksi upozaděná je Birgitta Valberg, ale z její mateřské role vyzařuje intenzivní křehkost a jakási utajená ženská síla. Pro Bergmana typicky se ve filmu střetávají zdánlivě uhlazenější různorodé ženské principy a surový svět mužů... výsledkem je sousto, které člověka dokáže odrovnat na ploše několika záběrů. Film pohansky animální, ale i křesťansky pokorný ve svém vyznění... Dokonalost sama. (03.11.2008)

Artový předchůdce Přání smrti by Ingmar Bergman. (29.01.2008)

Další Bergmanova poetická středověká balada, co do myšlenk a úvah ovšem mnohem slabší než Sedmá pečeť. A bez nosných výrazných postav a dialogů.. (24.04.2006)

Smutný konec jedné panny. Mně osobně nejvíc zaujal skvělý Max Von Sydow a jeho finální akt pomsty. Psychologicky vytříbená záležitost. (25.01.2009)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (31.08.2011)

Opravdu to byl Cravenův The Last House on the Left, co položil základy exploitationu? Ale houby, pravým kmotrem tohoto subžánru by měl být Pramen panny, od kterého Wes Craven čerpal hodně inspirace. Právě Bergmanův mistrovský kousek snad vůbec poprvé použil jako střed všeho dění dnes již klasické prvky: kruté znásilnění a zabití mladé dívky partou hnusných grázlů (v tomhle případě divokých pastevců), kdy následuje neodvratná očista v podobě pomsty jejího otce. I zde se viníci schovají přes noc u nic netušících, silně věřících rodičů, aby nakonec byli všichni zabiti. A to bez prominutí věku, jelikož nejmladší z násilníků je ještě dítě. Snímek má úžasnou výpravu a kameru, díky níž jsou jarní lesy i skrze černobílost jasně barevné, do toho tu herecky vládne výtečný Max von Sydow jako mstící se farmář. Film nedokáže nudit, ani jednou neškobrtne, prostě je tu všechno na svém místě. Za mě tudíž velká spokojenost. (24.05.2011)

Tyto středověké balady uměl takto jen Bergman a Vláčil. Jen oni uměli vyjevit život ve středověku tak, abychom uvěřili, že se to skutečně mohlo stát. Pramen panny staví hlavního představitele (opět charismatického Maxe von Sydow) před religiozně zabalené dilema, které k potěšení diváka vyřeší zcela bez skrupulí. (10.06.2009)

Typický bergmanovka se vším všudy. Tahle má k dobru vynikající kontrast sluníčkového začátku a tvrdého závěru. A právě to, že to není depka od začátku do konce, ale postupně k tomu pocitu teprve dospějeme, dělá tenhle film o dost lepším. 4 a 1/2 (16.10.2012)

"PANENKY SE BOJÍ V LESE?" Oba Bergmanovy výlety do středověku se mi líbily, ale faktem je, že PRAMEN PANNY působí vedle SEDMÉ PEČETĚ jako chudý příbuzný. Jak napsal už Roy, postrádá její myšlenkové zázemí, pak také humor a navíc pokud šlo Bergmanovi skutečně o konflikt víry a touhy po pomstě, jak je film prezentován, nikde ho tam nevidím, snad jen úplně na konci. SPOILER: Postavy sice jsou hluboce věřící, ale když se dozvědí o tom, že mají pod střechou vrahy své dcery, žádné hamletovské váhání se nekoná, Sydow vezme nůž a jde je pomordovat. Také mi nějak uniklo, proč pastevci nabídli svým hostitelům k prodeji šaty jejich mrtvé dcery, když se hned po příchodu dozvěděli, že to jsou rodiče jejich oběti a proč vůbec šli směrem, kterým jim Karin řekla, že leží její statek. KONEC SPOILERU Postavy a jejich vztahy, stejně jako dialogy jsou ale napsány dobře, i když se o pastevcích prakticky nic nedozvíme, pochvalu si zaslouží i kamera a výprava a Sydow mi svým vznešeným, mocným projevem evokoval nějakého severského boha. "LES JE TEMNÝ A JÁ NEMůŽU DÁL." (16.01.2007)

Více údernosti a méně hysterické Ingeri. Jenom tyhle 2 věci mi chybí k tomu, abych filmu přihodil plný počet. Jinak je tenhle surový příběh o znásilnění, vraždě a pomstě velmi silný, dokáže v divákovi vzbudit ty správné emoce a tím ho naprosto pohltit. Zároveň ho umně dráždí oním nesnesitelným čekáním na odvetu. A trocha symboliky na konec. Solidní 4*. (22.11.2013)

Historická linie uzavřené Bergmannovy tvorby je stejně invenční jako ta současná. Dokonalé převedení tak plochého a dějově nevýrazného žánru-textu, jakým je legenda, nebylo snadné. Přesto i tady opakovaně osvědčil Bergman vůli i schopnost sledovat a vysledovávat na pozadí přesně zachycených historických dobových reálií podstatnou dějovou linku. Tragický osud zprvu rozmarné, a posléze tragické mladé ženy, bezesporu takovou linkou byl a je. Geniální vždy působí jako samozřejmé, spontánní a přirozené. (25.08.2007)

Dlouho jsem se rozmýšlel mezi **** a ***** hvězdičkami, ale jeden z posledních záběrů mě utvrdil v tom, že pět hvězdiček si Pramen panny opravdu zaslouží. Když k tomu ještě přidám trojici pojmů jako je Ingmar Bergman, Sven Nykvist a Max von Sydow, jde o dokonalý celek. Po Sedmé pečeti se režisér vrací opět hluboko do středověku a zpracovává zpívanou legendu Toreho dcera ve Vange. Znovu je zde rozvržen problém zločinu a následné pomsty. Sven Nykvist s kamerou a s precizně rozvrženým osvětlením "vytváří" reálné pocity jednotlivých herců. V exteriérech dává vyniknout ladné poetičnosti, kráse panny. V dramatických scénách naopak umisťuje světlo jen tam, kde je to bezpodmínečně nutné či pro záběr důležité. Časté pomalé sekvence s absencí hudby se starají o sílu dramatičnosti. Je pravda, že ze snímku jsem neměl takový dojem jako ze Sedmé pečetě (např. postava mentorujícího sluhy je zde příliš okatá a násilná), ale plné hodnocení je přesto adekvátní. (24.10.2003)

Poctivo vyrozprávaný príbeh-legenda z lesov. Vzdialená dnešnému kinematografickému spracovaniu mýtov, zameranému na efektnú akciu a patetické (instantné) posolstvá. Prameň panny vykresľuje nádheru prírody a v kontraste s týmto idylickým obrazom lesa a lúčin ukazuje krutosť ľudského počínania. Využíva sa pri tom rovnocenne úsporné slovo, mlčanie a sila svetla aj tieňa pri ukázaní citových pohnutí postáv ako aj pri atmosfére situácie. Dôležité sú náhodné, zdanlivo nepatrné znamenia. Často upozorňujú na nadchádzajúce udalostí. Varujú. Zmarenie života, ktoré je ústredným aktom legendy, bolo možno dôsledkom zariekavania pomocou vysušených hnátov zvierat a ropušieho hamburgeru. No možno išlo len o náhodný stret s triom divokých horalov. Všeobecne sa konflikt odohráva v strete ritualizovaného náboženstva, prikazujúcom v bežnom konaní vždy pokoru, odpustenie a nenásilie, so svetom nespútaných divokých síl, vzývajúcich prírodné znamenia a pohanské božstvá. Ukazuje sa, že oba svety sú navzájom prestúpiteľné. Zločinom poznačení hriešnici predstavovaní divokými pastiermi sa viackrát zháčia, žalúdok jedného z nich sa dokonca vzpiera po čine prijať jedlo. Naopak pomsta pána domu - zbožného kresťana je neúprosná, krutá a surovo násilná. (30.04.2014)

Styl Ingmara Bergmana mě po asi sedmi filmech trochu omrzel. Některé prapodivné a nevěrohodné herecké výkony (ano, i Sydowa) zejména v akční scéně a poté ve znásilnění, které bylo samotné značně obelháno a na mě působilo až amatérsky a také ještě s mým přesvědčením nekorespondující závěr, tvoří fragmenty, které plné hodnocení citelně skrouhly. Jinak je to ale, pokud to není příliš hrubé vyjádření, Bergmanův kvalitní standard, s výbornou kamerou, kterou oceňuji i já, člověk, jenž si podobných věcí nevšímá. Dále mě mrzí, že režisér tak často ve svých dílech opomíjí hudbu. Jinak ale příběh byl fajn a líbí se mi takovéto filmové pojetí středověku. (04.01.2007)

Obrovská, nepríjemná a priam antická tragédia v drsnom severskom prevedení. Temný stredovek, ľudský život stojí za hovno a ešte aj má pre ostatných hodnotu hovna. Ženský život špeciálne. Šialený kalif El Hakim bi Amr Allah začiatkom 11. storočia vydal pre ženy úplný zákaz vychádzania. To, čo sa dnes berie ako totálne poníženie žien, by z pohľadu vtedajšej doby naozaj mohlo slúžiť skôr ako istá forma ich ochrany. Aby sa žena sama v temnom stredoveku vybrala sama do lesa? To nikdy nemuselo dopadnúť dobre. A ešte sa sama seba pýtam logickú otázku: ako si chlap vlastne môže užiť znásilnenie, keď vlastne dotyčnú chuderu derie nasucho? Toto nikdy nepochopím. (19.07.2017)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Myšlenkově sice méně rozsáhlé a symbolické než taková Sedmá pečeť, ale o to více silnější a ve svém ztvárnění krutého středověku daleko sugestivnější než Bergmanův předešlý počin. Vytříbená studie odporného morálního zločinu a povinné msty, která má v lidské historii bohužel stejně svrchované postavení jako v té moderní filmové (Steven Seagal a další jemu podobní by mohli vyprávět). Psychologicky působivé, pocitově přesné (od úvodní rutiny prosluněného dne až po atmosféru čiré duševní hrůzy v závěrečných scénách) a herecky taktéž znamenité. Kdyby Bergman ustoupil od některých zdlouhavých monologů a celkově se tolik neutápěl v pánbíčkaření a nejednoznačných vedlejších motivech, byl by pravým králem filmové tvorby. Ale buďme rádi, že byl, jaký byl..... Originál :)) 85% (22.02.2014)

Bergman, Max von Sydow, středověk a příběh o pomstě dcery. Více není třeba dodávat. * * * * * (01.08.2011)