Sbohem, má konkubíno

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu na Huo zhe. (17.10.2022)

Dalo by se sofistikovaně promlouvat o bohaté interní symbolice, o tom, kterak se ve filmu vrství, rozvádějí a opakují variace na základní motiv z titulní opery v několika rovinách a v různých kontextech, jen aby se to všechno v závěru s brutální efektivitou střetlo v jediném bodě - ale v mém případě onen jediný bod reprezentoval bezchybný 'zásah na komoru', pročež mi tváří v tvář Konkubíně tak nějak docházejí slova. Tenhle film mě asi před rokem obrátil naruby a rozebral na součástky takovým způsobem, že jsem doteď neposbírala všechny šroubky a kolečka. Jeden až tři framy z Farewell My Concubine bohatě stačí k tomu, aby se mi všechny ty dojmy a emoce, co se mnou mávaly po jeho zhlédnutí, znova a s plnou parádou nahrnuly do hlavy. Patřím sice k lidem, co se nechají rádi a snadno dojmout, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si jistější, že *tohle* se mnou v posledních x letech žádný jiný film neudělal. Farewell My Concubine je neuvěřitelně intenzivní divácký prožitek - a poměrně vzácná připomínka toho, co film - tu a tam - doopravdy dovede. (15.12.2007)

Zvláštní film z velmi specifického prostředí čínské opery na jejíž velmi exotický ráz jsem si musel zvykat skoro celou stopáž. Naštěstí je s psychologií a vývojem postav svázána natolik, že postupně připravuje bolestný a působivý závěr, v němž vychází najevo metaforický význam tradičních masek a líčidel, zakrývajících lidskou tvář i celkovou identitu. Z tohoto hlediska jde o inteligentní a esteticky vytříbené dílo, které stěží najde podobné zpracování tématu. To, co však narušuje dojem soudržnosti i intimity je zvolený žánr historické fresky, jež bohužel tlačí drásavé události k povrchnosti a občas i nepřehlednosti. Samozřejmě jde o velmi nekonvenční a vizionářský obraz nedávného vývoje Číny, ale vadilo mi jak se tu byla naprostá originalita a tradiční čínské postupy s hollywoodskou snahou o efektnost, rozmáchlost a zkratkovitost, která začíná převládat v druhé polovině, která naštěstí vrcholí v nezapomenutelném závěru. (09.11.2010)

(KDV) Páté generaci filmařů bývá často vytýkáno, že Čínu ukazují vášnivou a krutou, tj. takovou, jakou si ji představují na Západě. Mezinárodně ceněný film SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO, ve kterém je zmapován politický a kulturní vývoj Číny za víc jak půl století (1920 – 1977), se k takové kritice přímo nabízí. Výtky ohledně exploatování hereckého prostředí a hybných dějinných událostí sice jsou nasnadě, ale opomíjelo by se tím, že všechna divadelní – až operetní – opulentnost je promyšlena propojena s tématem, které je věrné zásadám Páté generace – kritickému pohledu na čínské tradice. Pekingská opera není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nabízí se tak SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO chápat jako queer film, který přepracovává historii queer prizmatem. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítnul hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image. (18.05.2011)

Z meho pohledu jednoznacne zklamani, mozna za to muze zdejsi totalne premrstene hodnoceni, diky kteremu clovek ocekava buhvijaky masterpiece a dostane se mu neceho viditelne pod urovni filmu reziserova kolegy Yimou Zhanga. Kaige Chen tak temer 3 hodiny vyplytval na analyze dvojice tezce nesympatickych hercu cinske opery. Nazorny priklad toho, ze jakmile jde o divadelni sferu, je temer zaruceno, ze ti lide jsou mentalne labilni extravagantni pritepleni klauni. Nejsympatictejsi postavou snimku tak zustava zdejsi stetka Gong Li, ale i ta jede pod hranici sveho standardu. Narozdil od jejich trademark filmu se Zhangem, ktery si ji hyckal, zde neni stred deni ve kterem muze zarit, ale je k ni pristupovano jako k bezne herecce, jedne z mnoha. Snaha o vytvoreni neceho epickeho ala "To Live" od Yimou Zhanga zorbazujici situaci v Cine afektovane zmenami rezimu je ocividna, zustava ale jen u te snahy. Prestoze to ma sve momenty, je to spise prumerny kus. 5/10 (20.01.2010)