KlonyIlony

Jak dost dobře vychválit film, který nelze přechválit? Pro pochopení filmu je možná nejlepší jej zasadit do kontextu, ve kterém vznikl. King Hu tímto filmem kriticky vystoupil proti zavedenému stylu ve wuxia (bojovnických) filmech, které v 60. letech produkovala hongkongská studia. Tyto filmy byly plné magie a nadpřirozena, proti čemuž Hu reagoval novým stylem historicistického wuxia; právě v tomto spočívalo Huovo mistrovství (Mě osobně magie, kterou později opět zpopularizoval např. Tsui Hark, ve wuxia filmech nevadí, příkladem takového filmu vysoké kvality může být „Bojovníci z hory Zu“.). Hu byl v tomto ohledu inovátor žánru, který inspiruje režiséry wuxia dodnes. Dotek zenu se lehce inspiruje povídkou čínského spisovatele Pu Songlinga, hlavním postavou není machistický hromotluk, ale neúspěšný umělec a literát; hrdinství zosobňuje mladá, energická žena–bojovnice (od toho i původní název Xianu), která i přes své schopnosti neztrácí nic ze své ženskosti. Druhá jmenovaná postava se stala prototypem žánru. Kromě světa bojového umění je ve filmu obsažen – jak napovídá již název – svět zenového (v Číně chanového) buddhismu. Prvek tajemna ve filmu tedy netvoří magie ale náboženství, za hranici reality film zajde jen lehkým „dotekem zenu“. Kromě buddhistických motivů je film „zenový“ i po vizuální stránce; střih akčních scén záměrně pracuje s chybami, kterými chtěl Hu přinést obraz blíže divákovi: “Diváci sami jsou kamerou. Nechci, aby diváci seděli a dívali se, chci, aby byli v pohybu.” Vidět tento film je skutečně kulturním zážitkem, který se vyrovná klasikým historickým eposům západní kinematografie (řekněme Vláčilovo Údolí včel), nebo (o dost známějším) klasickým japonským historickým filmům (Kurosawa).

Tento film na mně zanechal hluboký dojem. Podivný mix reality a fantastična. Nezapomenutelný je hrdina Yu, postava obdivuhodná a politovánihodná zároveň. Je to taková éterická a tragická bytost, která mi připomíná hrdiny starých asijských románů (Modlitební rohožky z masa, Sen v červeném domě). Paralely jsou například v hledání ideální ženy, která u všech dodtyčných má mít nadlidské kvality, v jejich posedlosti ženami či sexem, v jejich výjimečném zevnějšku (jakási femininní krása), či v problému s dodržováním společenských konvencí. Podobně sofistikované fantasmagorické filmy: Made in Hong Kong, Running on Karma, Visible Secret (žádný evropský či americký titul mě nenapadl...)

Kdo je tento podivný chlapík Makoto? Hrdinný zachránce dětí i terorista, obyčejný muž středního věku i akční hrdina... člověk se neubrání smýšeným pocitům - jeho píle a vůle ho dovedou do situací, do kterých se člověk v jeho postavení nikdy nedostane - třeba že se do něj zamiluje sličná japonská celebrita, nebo že svádí pěstní souboje s elitním detektivem; na druhou stranu to dělá za cenu všeobecného ohrožení; nakonec však ublížuje jenom sám sobě... Ačkoli se nejedná o film realistický, určitě se v sugestivnosti některých scén odráží japonská citlivost k tomuto tématu. Ještě technická poznámka: atomovou bombu nemůže - pokud jsou mé informace spráné - sestrojit každý školák, jak ve filmu říká Makoto. K sestrojení funkční bomy je potřeba dlouhodobé testování, než lze získat funkční rozbuška, protože ta musí fungovat s přesností tisíciny sekundy. Proto dnes, díky bohu, nemámé reálné Makoty a můžem tento film považovat za geniální satiru, ne něco jiného...

Kdo od Xianggang zhizao zprvu čeká gangsterské jiangu bude ze začátku trochu zmaten, protože je spíš o “ztracených dětech”, než o typických mafiánech. Místo přestřelek se divák dočká realistického pohledu na život hongkongské společnosti, který je při pohldeu z vnějšku samá banka a butik, ale v němž triády hrají stále důležitou roli (členské základny jdou prý do stovek tisíců; situace je pochopitelně jiná, než v 70. letech, kdy byl HK světovou metropolí heroinu). Nosným tématem je situace dívky, která ptřebuje transpantaci orgánů, čehož jsem se nejdřív lekl, Chen Fruit z toho ale dokázal vytěžit maximum a nesklouzl do povrchnosti a patosu. Alespoň pro mě byl dost emotivní. V závěru dojde i na střílení, ovšem ve velice nethrillrovém podání. Film je skutečně mistrovským dílem, jednotlivé postavy a scény nezapomenutelné. Z hlediska hodnocení to vidím skoro na maximum.

Abela Ferraru bych si do topky režisérů nedal, ale přidáním do filmové topky mu vzdávám hold.

Mistrovské dílo, jeden z nedoceněných filmů 20. století. David Mamet (režisér i scénárista) napsal scénář hodný vítěze Pulitzerovi ceny – neuvěřitelně důmyslný děj postavený jako spirála. Divák sleduje sérii různých podvodů a stejně jako hlavní postava nemá tušení, kdy je ten který protagonista součástí spiknutí, nebo kdy je podváděn. Třešničkou na dortu je rozuzlení, kdy dojde k rozkrytí super-rafinované konspirace, která je sice možná jenom v Mametově světě, diváka ale dokáže totálně ohromit. Mamet byl v době natáčení filmu začínající režisér, původní zkušenosti měl s psaním filmových scénářů a s divadlem, film jako médium ale dokázal pojmout zcela suverénně, i když na druhou stranu scény divadelní vliv prozrazují: přestože je film natáčený v reálných lokacích, scény vizuálně působí, jakoby byly natáčeny ve studiu. Některé záběry vypadají jako obraz Edwarda Hoppera, jindy Mamet zase spřinese na plátno hotové zátiší. Dialogy jsou další Mametova silná stránka - jeho distinktivnímu stylu v próze a divadle se říká “Mamet speak”. Ačkoliv film nelze nazvat realistickým – vede diváka do paralelního, hermeticky uzavřeného světa autorovy mysli – srší atmosférou a emocemi, které autentičností překonají kdejaké filmy na motivy skutečných událostí.