Pokánie

První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." (27.12.2009)

Genialne, zacina to ako umrie starosta, no ktosi mu stále nedá pokoj a chodí na cintorín vykopávat jeho mrtvolu. potom zacne sud s dotycnym ..... a divak sa dozvie, ze pocas zivota bol dotycny starosta despota, ktory .. ale sak nebudem prezradaz t dej filmu dalej. Samozrejme som dlho vedel o tomto filme, aj som ho videl, len potreboval som ho vidiet este raz. Aby som sa rozpamatal, voiem o reakciach ludi na tento film - film predznamenal zlom a pad komunistickej totality v byvalom Sovietskom Bloku. Ono ta domnela jednota sovietskeho bloku bola zalozena na jednotnej ideologii, ktora spajala rozne kultury a roznu mentalitu stredo - a juhovychodoeuropskych narodov. Jaxa ideologia skoncila, do popredia hned vystupila rozna mentalita narodov a hlavne kulturno - spolocensko -ekonomicke rozdiely. Preto nevaham a dam maximalne hodnotenie : 100 % (18.08.2020)

Dost nevyvážené, to především. Ale od scény s kládami všechno předchozí začlo mít své místo... Rozhodně má kvality, které sice nejsou pro filmové médium běžné, o to víc si jich vážím. Alternativně k nesmyslům, které tu na čsfd przní uživatel Radek99 v "jeho podobných filmech" uvádím československou variaci na Pokání, a to geniální počin Zvláštní bytosti (1990) od Fera Feniče. Opravdu zvláštní, jak všichni mektají o tom, že se česká kinematografie konečně po dvaceti letech uondala k vyrovnávání s minulostí po 20 letech (s vlnou filmů jako Kawasakiho růže, Pouta, ...a bude hůř); podle mě zatím bezkonkurenčně nejlépe se s tím vyrovnaly Zvláštní bytosti. (16.06.2010)

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% (21.12.2022)

Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. (28.03.2009)