Steffa.

Snímek vyprávěl o trans dívce Laře, která se však narodila v těle muže. Podstupuje proto množství hormonálních a chirurgických procedur, aby jejímu pocitu, že je ženou, odpovídalo i její tělo. Jejím snem je také stát se profesionální baletkou. Film samotný je až naivně idilický. Lara žije s otcem a bratrem, kteří se s ní kvůli jejímu snu stát se baletkou, přestěhovali dokonce do jiného města, ve kterém se taneční škola nachází. Její otec je až nenormálně chápavý, obětavý, starostlivý a Laru podporuje jak jen může. Neustále si s ní povídá, řeší s ní její pocity, chodí s ní na zdravotní vyšetření a také toleruje všechny její výkyvy nálad, výbuchy vzteku a vždy je jen přívětivým a chápavým tatínkem. Nejinak milé je i zbylé Lařino okolí. Její učitelé ve škole jsou velmi vstřícní a spolužáci ji kvůlu jejímu „problému“ také nijak neodsuzují či nešikanují. Při velmi citlivě položeném dotazu, zda dívkám nebude vadit, když se bude Lara s nimi převlékat v dívčí šatně, není ani jedna dívka proti. Dá se říct, že Lara vlastně žije v úplně ideálním světě plném porozumění, přesto však tohle všechno prožívá velmi těžce, což je samo o sobě pochopitelné, nicméně prostředí vykreslené ve filmu podle mě absolutně neodpovídá realitě. Herecké výkony byly velmi přesvědčivé, Victor Polser v roli Lary předvedl zajisté vynikající výkon, avšak svou idylkou mě film nepřesvědčil, abych mu uvěřila a dovedla se skutečně vcítit. Jako pěst na oko na mě působil i konec, ve kterém si Lara nůžkami ustřihne své přirození, ačkoli ji již zanedlouho má čekat operace, která by celé její trápení vyřešila. Neskutečně vlídná a chápavá reakce jejího otce i na tuhle „hrůzu“ způsobila, že mi film v závěru přišel spíše jako velmi špatná komedie, než jako kvalitní drama.

Při sledování filmu mě neustále udivovala hrdinčina naivita. Její jednání, které běžnému člověku přijde úplně nelogické s ohledem na vlastní pocity a emoce, však Věra myslí naprosto upřímně a vede ji jakési svědomí vůči straně, pocit spravedlnosti, snad i správnosti, kvůli kterému činí tak, jak činí. Avšak někdy je potřeba se zamyslet, zda je správné a upřímné vůči něčemu (v tomto případě se jedná o socialismus) skutečně správné, nebo zda s vírou ve spravedlivost strany nebudeme upřímností činit naprosto zle.

Že to nemá zajímavou kameru? Že střih nestojí za pozornost? Že psát na to neoformalistickou analýzu nemá cenu? Je mi to fuk. Je to život. A ať je to sentimentální jak chce, pořád je to prostě jen obyčejný život a ten za pozornost stojí.

Po všech stránkách úžasný počin! Režisérsky vynikající, nádherná kamera, velmi zajímavé rámování obrazu, překrásná mizanscéna a naprosto skvěle padnoucí hudba, která příběhu dodává patřičnou hloubku. Stefania Sandrelli perfektně přesvědčivě zahrála postavu naivní, povrchní a omezené husičky, která se stane ženou Marcella, bezpáteřního muže, který ve skutečnosti usiluje pouze o to, aby zapadl, nevybočoval, byl, jak sám říká, normální (sňatek, fašistická ideologie,…). Sledujeme tedy muže, který je jedním z mnoha, bez vlastních cílů, vlastní cesty životem či chutí vybočit z davu. Je to muž, který je schopen z minuty na minutu úplně obrátit, muž, neuznávající žádné hlubší hodnoty či alespoň něco, za co by se byl skutečně ochoten postavit sám za sebe, ne jako součást davu. Film postrádá expozici a divák se musí dostat do děje sledováním flashbacků a flashfowardů, nicméně to za trochu té námahy se zorientováním se rozhodně stojí. Obrazový i zvukový zázrak!

Ukázkový příběh ze života, ve kterém místo toho, aby partneři hledali porozumění a naplnění uvnitř vztahu, hledají ho vně. Nevede je to však ke štěstí, snaží se jen naplnit vzniklou prázdnotu z odcizení a víry v něco lepšího, zajímavějšího, což však nenachází. Avšak ani tyto nevěry však nebyly úplně nesmyslné, neboť si díky nim uvědomili svou hloupost a omyly a začali si vážit jeden druhého. Pochopili, jak zbytečné to všechno bylo, což dokazují na pohřbu, kde se setkají a uvědomí si, že se stále milují a ani neví, proč se to všechno předtím vlastně muselo stát.

Skvěle zahraná role Laury, která se skrz svůj sen vystudovat a stát se překladatelkou a cestovat, propadá hlouběji a hlouběji, daleko za hranice své vlastní morálky, kterou však cítíme, že má po celý film i přes všechno, co dělá. Zprvu má pocit, že jen jednou překročí své hranice, aby zaplatila dluhy a než se naděje, dělá to znovu a znovu, přičemž spatřujeme, jak ji celý tento způsob života ničí a nabourává její psychiku. Záběr, ve kterém sedí ve škole a ostatní spolužáci si balí věci a odchází z učebny dokonale vystihuje Lauru jako dívku, pro níž na světě zbyla jen samota, prázdnota a pomíjivost.

Je to po všech stránkách tak špatný, až je to skvělý. Plus když si uvědomíte, že to tvůrce myslel vážně, je to na přidání další hvězdy. :D Viděno v Kabinetu múz, takže opravdový zážitek!

Krásný meditativní snímek, ve kterém do každého ze čtyř ročních období vstupujeme branou, která se před námi v obraze otvírá. Chlapec prochází životem, uprchne kvůli dívce, spáchá zločin a poté se opět navrací s duší a srdcem plným neklidu, kterého se zbavuje vyřezáváním znaků, což mu zadal mnich. Až potom odchází s policií, kterou tohle všechno také dojalo a i oni pomáhají s barvením znaků. Všechny to tedy, dá se říct, smířilo, chovají se vstřícněji, ale zákon je zákon a vražda nikomu jen tak neprojde. Po odsezení trestu se vrací zpět a pokračuje ve svém údělu.

Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí.

Extrémně zajímavý film, který uchvacuje svou otevřeností i brutalitou. Studenti jsou ochotni podstoupit pro své přesvědčení všechno (vzdát se panenství se spolužákem, zabít muže, který je odhalil, svést manžela své „jakoby přítelkyni“), ale zároveň nejsou schopni vzdát se citu a své lidskosti.