Synyster.

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout.

Brilantní práce Bergmana s rytmickým přenášením pozornosti na jednotlivé protagonisty (tři těhotné ženy). Plynule se zde přechází z jedné postavy na druhou, zatímco z předchozí se stává pozorovatel (tomu je podřízeno i umístění kamery). Tento tvůrčí postup se časem variuje (nejdřív jsou pozorovatelem dvě ženy, později jen jedna, která je svědkem rozhovoru zbylých dvou žen). Tím je umožněno detailní vykreslení charakterových vlastností postav. Jejich vzájemná konfrontace v uzavřeném prostoru jednoho nemocničního pokoje s přibývajícím časem odhaluje jejich minulost, vztah k nenarozeným dětem a rodinné zázemí. Pomocí paralelismů a kontrastů mezi ženami jsou ztvárněny jejich odlišné pohnutky. Podobně jako v jiných Bergmanových filmech jsou ženské hrdinky duševně nestálé, jsou ovlivněny tragickými životními situacemi nebo je jejich idealizovaná budoucnost nekompromisně otřesena. Postavy nejsou homogenní a postupně prochází vývojem v závislosti na okolnostech jednoho dne a interakci s ostatními ženami. Za zmínku stojí i výborné herecké výkony Ingrid, Bibi i Evy, které jsou umocněny dlouhými detaily na tváře žen. Závěr filmu neodpovídá na jednotlivé otázky, je spíš symbolem vykoupení, naděje, ale i bezvýchodnosti a utrpení. Zda se pro hrdinky rozední nebo ne, je ponecháno čistě divákově imaginaci.

Stálým opakováním jednotlivých prvků (přílety a odlety letadel, záběry na letce v kokpitech) dochází k retardaci děje. Hlavní zápletka je potom odhalena někdy v polovině filmu (který je dlouhý 107 minut). Tím se film stává pro diváka úmorným. Na druhou stranu však s minimem vizuálních sci-fi motivů a prakticky jen zvuky a hudbou dokáže navodit vcelku napínavou atmosféru. Nic to ovšem nemění na tom, že subjektivně je doba trvání projekce dvakrát delší.