Steffa.

Děj příběhu je zasazen do ruského maloměsta a odehrává se v 19. století. Hlavní hrdinkou je dívka Larisa, která je zchudlou šlechtičnou a se svou matkou se snaží pro sebe najít vhodného ženicha. Larisiny sestry již provdané jsou, ale kvůli současné finanční situaci nemá Larisa žádné věno. Je však velmi krásná, proto má mnoho nápadníků. Ona se ale zamiluje do Sergeje Sergejeviče, který je velmi populární, avšak ten ji brzy opouští a odjíždí řešit vlastní finanční záležitosti. Larisa se tedy rozhodne přijmout nabídku jiného muže z chudších poměrů, který je však všemi zesměšňován a ponižován a Larise tak způsobuje spíše ostudu. Larisa je i přesto rozhodnuta si ho vzít. Do toho se však ze svých cest nečekaně vrací Sergej Sergejevič a bere Larisu se svými přáteli na loď, na které stráví noc. Druhý den však Larise oznamuje, že se již zaslíbil jiné, čímž Larisu uvrhne v zoufalství. Na loď se však dostane i Larisin budoucí ženich, kterého zničená dívka odmítá. On s vidinou toho, že mu nikdy nebude patřit, uchyluje se k nejhoršímu a Larisu zastřelí. Film je vizuálně velmi pěkný a herecké výkony skutečně přesvědčivé. Velmi mě zaujal především výkon představitelky hlavní hrdinky Larisy, u které je krásně vidět proměna z klidné, vyrovnané dívky ve zničenou, životem, ale hlavně láskou ztrápenou dívku, která zastřelení svým bývalým budoucím ženichem vlastně vnímá jako vysvobození ze své současné zoufalé a neřešitelné situace. Dílo také krásně dokreslují Larisiny písně, které se celým filmem prolínají, a které vždy vypovídají o jejím současném duševním rozpoložení.

Příběh se odehrává na kosmické stanici umístěné na oběžné dráze nad planetou Solaris, která představuje dosud nepoznanou formu vědomí. Je schopna zhmotňovat lidské myšlenky a hrdinové se tak setkávají tváří v tvář se svou minulostí a svými vzpomínkami. Na stanici také přichází psycholog K. Kelvin, který na ní má provést výzkum, avšak kvůli ztrátě své milované ženy, která se mu na této stanici zhmotňuje, podlehne síle planety i on. Film je velmi krásnou podívanou. Tarkovskij úžasně pracuje s obrazem. Obsahově je dílo velmi filozofické a nutí člověka klást si otázky nad vlastním životem a nad tím, zda i my si tak trochu nelžeme, protože nechceme vidět realitu. Stejně tak Kelvin si odmítá připustit, že zhmotněná žena je pouze výplodem jeho vlastní mysli, ale místo toho ji začíná víc a víc milovat. Film na mě zapůsobil velmi melancholicky a jako po každém Tarkovském, i po tomto jsem se ještě pěkných pár hodin cítila jako v jiné realitě.

Tento válečný film se odehrává v Bělorusku za druhé světové války a vypráví příběh mladého chlapce, který se dobrovolně, s nadšením, ale proti vůli své matky přidává k partyzánům. Je však od skupiny oddělen a jeho osud se touto skutečností velmi mění. Skrz jeho oči pozorujeme bombardování, vypalování celých vesnic i s jejími obyvateli, střílení atd., což se na chlapci velmi projeví. Jeho dětství je pryč a z veselého chlapce se stává prázdná skořápka. Film mne neskutečně zasáhl. Především záběr někdy u konce filmu, kdy hledíme na chlapce, jehož kůže je vrásčitá a vlas bílý a my si uvědomujeme, že takhle opravdu vypadala válka. Proměna chlapce byla neskutečná. Je na něm vidět děsivá skutečnost toho, jak válka měnila lidské životy, jak zbytečně umírali lidé a to vše pozorujeme očima malého chlapce.

Film mne opravdu velmi zaujal svým zpracováním, které nám ukazuje chlapcovy představy, které ve filmu skoro splývají s realitou. Příroda pro něj není pouhým útočištěm, ale živým světem, se kterým si povídá při svých hrách, až se nakonec promění v rybu, plavající za bílým parníkem (možná se jednalo o chlapcovu sebevraždu). Ve filmu jsou skutečně krásné barvy přírody i chlapcova snového vidění světa.

Film vypráví o postavě jménem Varlam Aravidze, jenž je symbolem skutečně existujících diktátorů a film je tak jakousi výpovědí i obžalobou tehdejšího režimu. Film začíná Varlamovou smrtí a jeho slavnostním pohřbem, avšak následující den se jeho mrtvola objeví opřená o strom v zahradě své rodiny. To se děje každý den, znovu a znovu. Varlam je neustále znovu pohřbíván a někým znovu vykopáván. Žena, která to činila je nakonec dopadena, avšak odmítá jakoukoli vinu a vypráví o zlu, které Varlam napáchal a kvůli kterému ho nepřestane stále znovu vykopávat, dokud toho bude schopna. Její tvrzení později dopadá i na jeho rodinu, která s až teď začíná uvědomovat své zaslepení lží a možné škody, které Varlam napáchal. Film na mne dost zapůsobil. Zpočátku se divák směje, jelikož neustálé objevování se mrtvoly v zahradě působí absurdně a mnohdy až komicky, avšak s tím, jak se děj vyvíjí, si divák začíná uvědomovat smysl celého tohoto činu - obžalobu stalinistického režimu.

Válečný film vyprávějící o dívce Veronice, jejíž přítel Boris odchází do války. Po celou dobu však nepřestává věřit, že její milý žije. Jednoho dne po nebezpečném náletu však podlehne samotě a utrpení z války a vezme si Borisova bratrance Viktoria Marka. Svého činu však začne velmi brzy litovat, jelikož Borise nikdy nepřestala milovat a svůj čin začíná vnímat jako zradu proti němu. Film krásně ale smutně vykresluje život lidí během války, těžkosti běžného života žen, kterým muži do války odešli a ony jsou teď na všechno samy. Ve filmu jsou také velmi dobře zobrazeny Veroničiny výčitky, které jsou ještě podpořeny rozhovorem dvou mužů v nemocnici, když je jeden z nich zoufalý z toho, že na něj jeho milá nepočkala a ten druhý mu vysvětluje, že v tom případě za to ta dívka vůbec nestojí, tak ať je rád, že není jeho. Tento rozhovor Veroniku velmi zasáhne.

Jedná se o dvoudílný střihový dokument zabývající se vznikem německého fašismu a vlastně i dalších totalitních režimů. Dokument nám předkládá myšlenku, jak vzniká fašismus, ale ukazuje nám i další oblasti, které postupně začínají spadat pod diktátorovu nadvládu. Ve filmu je také působivě zobrazena například Hitlerova schopnost manipulovat s davem atd. Ačkoli se dokument zabývá vážným tématem, které zasáhlo celý svět, informace jsou podávány s ironií, nadsázkou a skvělý komentář Miroslava Horníčka v nás chvílemi až vzbuzuje dojem, že sledujeme netradiční komedii, jejímž cílem je nás rozesmát. Vzhledem k tomu, že se jedná o dokument, informace jsou pravdivé, o to více děsivé je zaměřit se ve filmu na davovou psychologii a to, jak moc je možné lidi zmanipulovat.

Film je příběhem i vizuálně velmi poutavý. Co mne však překvapilo, tak to, že z jednoho hloupého milostného dopisu byl takový poprask, kvůli kterému měli být Boris a Xeňa dokonce vyloučeni. Je to asi dáno tehdejší dobou, neboť si nedovedu představit, že by tato situace mohla vzniknout v dnešní době.

Film vypráví životní příběh zahrnující vzestup i pád makléře Jordana Belforta a je natočen podle skutečných událostí. Dalo by se říct, že hlavním tématem filmu je oslava makléřského kapitalismu. O postavě Jordana Belforta, ztvárněné ve filmu Vlk z Wall Street Leonardem di Capriem, bychom mohli mluvit jako o člověku, jenž nijak nedbá na morálku, zákon, na lidi kolem sebe, ani na lidi hodně blízké, ale jde si vytrvale za svým cílem, kterého je ochoten dosáhnout jakýmikoli prostředky a během toho si ještě užívá života jakýmkoli způsobem, kterým se mu zachce, například i požíváním drog. Děj je vyprávěn prostřednictvím nespolehlivého vypravěče, neboť informace, které od něj získáváme, nejsou, jak později zjišťujeme, vždy úplně pravdivé, mnohdy jsou doslova lživé. O vypravěči bychom také mohli říct, že je sebeuvědomělý, jelikož se obrací přímo k divákům, do scény občas dokonce i vstupuje z polohy mimo obraz. Funkce hlasu mimo obraz není po celou dobu stejná, jedná se o komentování minulosti, přítomnosti nebo myšlenek postav. Události prezentované syžetem nejsou chronologicky řazené a experimentuje se s jejich trváním, neboť nevíme, jak dlouhá doba mezi jednotlivými scénami uplynula, ani jakou dobu určité dějové celky trvaly a frekvencí, jelikož tu stejnou událost nám syžet prezentuje vícekrát, ovšem pokaždé jinak. Film využívá převážně omezené narace, čili vidíme pouze to, co protagonista, pouze občas zachází do narace neomezené (například, když si zvláštní agent Patrick Denham připíná na svou nástěnku fotku Jordana Belforta, nebo když se Jordanův otec Max rozčiluje doma u televizní obrazovky, atd.). I tyto události jsou však komentované protagonistovým voice-overem. Styl napomáhá vyprávění pomocí zpomalování, zastavování, zaostřování či rozostřování, kamera má v tomto případě vyprávěčskou funkci. Styl také do značné míry upozorňuje sám na sebe pomocí prolínaček, mrtvolek, rychlých montáží, velmi dlouhých záběrů nebo pohledů postav do kamery. Ve filmu se také opakují i variují motivy, jako například výstupy Jordanova otce Maxe, plánování a házení trpaslíků do terče, protagonistovy motivační proslovy k zaměstnancům, užívání drog, atd.

Film je vyprávěn retrográdně, pokud se však divák zamyslí nad možností zhlédnout film v opačném směru, zjistí, že ve variantě, v jaké je nám dílo předloženo, se ve filmu jedná o nespolehlivého vypravěče. Vnímáme rozpor mezi pravdivým vyprávěním světa příběhu a jeho zkresleným podáním, vycházejícím z autorského záměru, čím je v případě tohoto filmu právě retrográdní vyprávění, jenž však ozvláštňuje naše obvyklé vnímání času a běhu života. Ve filmu vidíme zpětný pohyb obrazu, ale po chvilce si uvědomíme, že i jednotlivé dialogy ve scénách jsou prezentovány od poslední řečené věty k první, čímž film dosahuje komediálního rázu. Když se tedy na film díváme ve směru, v jakém je nám předkládán, spatřujeme komedii. Pokud bychom si ho však pustili opačně (čili vlastně tak, jak by to mělo být), jednalo by se o drama. Jen co film pustíme, už nám poskytuje vodítka k tomu, že něco bude jinak (na obrazovce se objeví nápis konec, v mottu jsou přehozené věty), ve filmu se také vyskytuje několik sebeuvědomělých prvků (soudci mluví pozpátku, tetička v nemocnici se rozčiluje řečí pozpátku, i samotné jméno Bedřich Fridrich, jelikož překladem jména Fridrich z němčiny, získáme jméno Bedřich). Těmito sebeuvědomělými prvky poukazuje film sám na sebe jakožto na dílo, které funguje na principu nesmyslnosti, ale zároveň komediálnosti, kvůli netradičnímu sledu událostí prezentovaných syžetem. Díky protagonistově voice-overu působí události a situace, jež má divák nutkavost si domýšlet a převracet je do „správného“ směru, jiným, komediálním rázem. Také si můžeme všimnout, že některé postavy ve filmu jsou spojeny s určitými motivy (například, když ve scéně vidíme záběry na jezero, očekáváme, že se po chvíli někde objeví Ptáček). Film také často využívá dialogových můstků k ukázání nadcházejících událostí, avšak pointa je divákovi prozatím utajena (scéna s dítětem, kdy se Bedřich ptá: „Čí je to dítě?“, nutí diváka přemýšlet, zda je Fridrichovo či Ptáčkovo). Film využívá převážně omezené narace, jen občas zabíhá do narace neomezené (například když Julie podvádí Bedřicha). V této scéně je totiž důležitý dialog mezi Julií a Ptáčkem, neboť nám později pomáhá chápat motiv při Bedřichově podvádění Julie s Anežkou. Bedřichovy vztahy jsou také spojeny s motivem kufru a figurínami. Ani Bedřichovo povolání řezníka není v tomto filmu samoúčelné, ale zdůrazňuje surovost některých událostí (zachraňování). Nejdůležitější částí tohoto filmu je dle mého scénář, neboť ačkoli jsou věty v dialozích říkány v opačném pořadí, než by měly zaznít, dávají smysl, pouze nabývají vtipného rázu a ozvláštňují film.