Steffa.

Film mne fascinoval především neskutečným množstvím scén, ve kterých někdo brečí. Dá se říct, že pláč je jakýmsi sjednocujícím motivem filmu. Lidé v něm pláčí ze smutku, z radosti, z hladu, z loučení, ze setkání, zkrátka ze všeho. Vzhledem k tomu množství přestávají být tyto scény dojemné, ale spíše úsměvné. Nedá se však říct, že by byl film špatný. Je zajímavý například z hlediska předsudků vesničanů vůči učitelce pouze kvůli jejímu modernímu vzhledu a také je zde hezky vykreslen vztah dětí k učitelce i zobrazení osudů těchto studentů během dalších, nestudijních let.

Film krásně zobrazujíce posedlosti člověka (manžel Gendžurovy sestry chce být samurajem za každou cenu, Gendžuro neobětuje jediný ze svých výrobků, které mu jsou nade vše) i jejich následky (Gendžurova sestra je znásilněna a stává se z ní prostitutka, Gendžurova žena je zabita). I Gendžurovo podlehnutí cizí ženě je krutě potrestáno, neb když si uvědomí, co měl ve své manželce a svém synovi, jeho žena je mrtvá. Nyní už není cesty zpět a může si svá rozhodnutí pouze vyčítat.

Ve filmu je zajímavě zobrazeno především postavení ženy ve společnosti. Například to, že může být bita, protože není schopna otěhotnět, nebo že může být proti své vůli provdána za malé dítě, které potřebuje zatím pouze matku, ne manželku. Maličkost žen je podpořena i stylovou rovinou, neboť ženy jsou umisťovány převážně do velkých celků, případně do zadních plánů obrazu. Hezky je také zobrazen vztah dívky k malému chlapci, i chlapcův vztah k dívce, který je vlastně láskyplný, ale to spatřujeme až ve chvíli, kdy se dá dívka s chlapcem rozvést.

Mystický film zabývající se postavou Děrsu Uzaly, jeho splynutím s přírodou i jeho neschopností žít městským životem. Pohodlí domu je mu nepohodlím a není schopen pochopit, proč nemůže žít alespoň ve stanu na zahradě. Příběh velmi pěkně ukazuje, jak je těžké se vymanit z nějakých zvyklostí, z nějakého způsobu života, jak je těžké vymanit se z minulosti.

Příběh ubíhá pomalým tempem, běžnému divákovi by se snad mohlo zdát, že se v něm mnoho neděje, čemuž napomáhá i použití statické kamery, avšak film nám s velkou citlivostí prezentuje téma, které je aktuální v každé době a to vztah mezi rodiči a dětmi a onu propast, která se mezi nimi tvoří, když opustí domov. Film je překrásný svou jednoduchostí, jak v narativní, tak ve stylové rovině a herecké výkony jsou velice realistické a přesvědčivé.

Detaily jako komunikační prostředek mezi filmem a divákem (neoformalistická analýza) - 1. Úvod - Film Kladivo na čarodějnice nese stejné jméno jako kniha Václava Kaplického z roku 1963, podle které je film Otakara Vávry natočen. Vypráví o událostech, které se skutečně odehrály ve Velkých Losinách na Šumpersku v letech 1678 - 1692. Boblig z Edelstadtu je reálnou postavou a ve jménu Boha při touze po moci a majetku nechal upálit přes sto nevinných osob. Vrcholem jeho zabíjení byla poprava děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který se po celou dobu snažil bojovat za práva nevinných obviněných, ale také nejdéle ze všech obviněných odmítal přes těžké mučení tzv. torturu podat falešné přiznání. Je také asi jediným českým knězem v historii čarodějnických procesů v Evropě, který byl upálen po dvojnásobném odmítnutí milosti olomouckým biskupem. 2. Neoformalistická analýza - Hlavním konstrukčním principem filmu Kladivo na čarodějnice je specifické užití detailních záběrů, které promlouvají k divákovi lépe, než by dokázaly například americké plány či polocelky, nebo i samotné dialogy. Detailními záběry je také dosaženo většího emocionálního účinku na diváka (zejména v mučících scénách), protože vše vidíme patřičně zblízka a více se nám to dostává pod kůži. Hrozivá atmosféra je umocněna také působením diegetického komentátora mnicha (opět v detailech). Rámování na detail také napomáhá k implicitnímu vykreslení postavy inkvizitora Bobliga jako záporné postavy, spolu s využitím expresivní hudby a paralelismem mezi Bobligem a Lautnerem. Použití těchto detailních záběrů se tak stává jakýmsi sjednocujícím motivem filmu Kladivo na čarodějnice. Film začíná výstupem diegetického komentátora mnicha, který nám sděluje, že žena je hřích, načež následuje prostřih na detaily koupajících se žen v lázních (mezi ženami je i Zuzana). Mnišský komentátor je rámován na detail (nejprve na jeho oči, poté na jeho ústa atd.) a ve všech výstupech je osvětlován low-key osvětlením, které vytváří tmavší, zřetelnější stíny, které z něj dělají tajemnou postavu. Diegetický mnich plní funkci komentátora, který recituje části z knihy Kladivo na čarodějnice, jíž Boblig využívá ke své argumentaci, ale také svým podáním posiluje fanatičnost celého textu. Jeho projevy vždy nějak korespondují se současným děním. Mnich je však zasazen mimo hlavní dění a celého ho spatříme až na konci filmu, kdy jde navštívit děkana Lautnera do žaláře, a ten si od něj vyžádá trochu šňupacího tabáku. Zvuk dunění bubnů z písně v úvodu je postupně nahrazen jemným hudebním motivem, nicméně dunění bubnů se prolíná celým filmem. Vrací se a značí nějaký posun v ději (bubny začnou dunět, když se ve filmu stane něco významného, něco co posune děj kupředu, ale zároveň předznamenávají nějakou hrozbu). V úvodní scéně je též využito zvukového můstku (ještě doznívají mnichova slova a už slyšíme hudební motiv, který v následující scéně s koupajícími se ženami zesílí), který tak tvoří plynulejší přechod mezi těmito scénami. Z hlediska narace film pracuje s širokým rozsahem vědění, čili se jedná o neomezenou naraci, díky které nejsme omezeni pouze na vědění hlavní postavy, ale vidíme události v širších souvislostech a z více úhlů pohledu (například vidíme i scény, ve kterých inkvizice trénuje s obviněnými jejich výpovědi, ve kterých jsou nuceni obvinit další a další lidi, zejména ty bohaté, na čemž pak inkvizice bohatne). Ve filmu často chybí ustavující záběry, ale místo toho je ihned rámováno na detail, tak jako například hned v úvodu, když domluví fanatický mnich a my spatřujeme detaily koupajících se žen, poté opět mnich a zase ženy. V žádné z těchto scén není záběr na celou místnost. Tím, že vidíme rovnou detaily, nás styl více vtahuje do děje. Film tvoří vyprávění kolem protagonisty děkana Kryštofa Lautnera a antagonisty inkvizitora Bobliga a postavy kolem Bobliga jsou víceméně pouze pasivními přihlížejícími, kterými Boblig manipuluje ke svému vlastnímu užitku. Zajímavé je také pozorovat vývojové vzorce v chování postav (někteří se ze strachu přidávají na stranu inkvizitora, i když se s postupem času nepatrně pokouší vzdorovat, jiní prchají, aby zachránili alespoň vlastní život, farář lituje svých činů, avšak jediný děkan Lautner se snaží aktivně něco dělat pro zbytek lidí) i způsob, jakým je Boblig získává na svou stranu (například informace k jednomu členovi inkvizičního tribunálu o tom, že je také v seznamu obviněných, ale že nelze věřit všemu, a tak postačí, když bude nadále pečlivě a spolehlivě vykonávat svůj úřad, což spočívá v nevzpírání se a obviňování těch, které Boblig obvinit chce). Lidem není umožněno proti inkvizitorově nespravedlivosti nijak bojovat, vždy jsou někým umlčeni (hraběnka odbyde člověka, který ji informuje o tom, že Boblig se vždy před obviněním osoby nechá informovat o jejím majetkovém poměru a ještě mu poví, že od teď už nebude spadat pod její ochranu a my spatřujeme detailní záběr na jeho třesoucí se ruce, odkládající pohár, jako symbol dostatku a ochrany, o kterou teď přišel, ten samý člověk se pokouší vysvětlit někomu dalšímu, že upálené byly nevinné, ale je utišen větou: „Něco Ti poradím, bratře. Drž hubu!“ atd.). Zápornost inkvizitora Bobliga není definována pouze jeho vystupováním, ale je podpořena i dalšími faktory, kterými je například paralelismus mezi ním a Kryštofem Lautnerem. Oba dva jsou vlivné postavy, avšak každý zastávají jiný názorový protipól. Zatímco děkan Lautner využívá svou inteligenci a moc k dosažení spravedlnosti (neustále se snaží najít způsob, jak dokázat, že obvinění jsou nevinní), Boblig svou moc pouze zneužívá vůči naivním a pověrčivým věřícím a manipuluje jimi ve svůj prospěch. Dalším významným prvkem, který definuje Bobligovo zlo je pojetí práva, které též chápou Lautner i Boblig odlišně. Ekvivalentem k Lautnerovým právnickým knihám je Bobligovi pouze jediná kniha Kladivo na čarodějnice, která deformuje pojem právo, a kterou se Boblig ohání při své argumentaci ohledně své inkviziční práce (například i to, že důkazem pro čarodějnictví je, když se na těle obviněného najde ďábelské znamení, do kterého když se píchne, nevyteče z něj ani kapka krve). Bobligova bezcharakternost mu tak umožňuje tuto knihu využívat vůči zaslepeným věřícím a díky této absenci morálních zásad je Bobligovi umožněno bohatnout na úkor místních lidí. Ve filmu se výraz právo objevuje několikrát. Nejprve, když si Boblig na návštěvě u děkana Lautnera prohlíží jeho knihy a narazí na knihu Práva, začne jí listovat a potom prohlásí: „Neznám.“ Toto prohlášení potvrzuje Lautnerovo tvrzení, že Boblig je nedostudovaný právník, ale také implicitně poukazuje na kontrast mezi úsilím děkana Lautnera být dobrým, morálním člověkem a Bobligovou dekadencí. Dále pojem právo slyšíme ve chvíli, kdy je Boblig upozorněn, že použití tortury je podle zákona legální pouze za asistence soudního tribunálu, na co Boblig vyštěkne, že zná své povinnosti a poté dodá, i svá práva. Opět je slova právo užito, když ženy čekají na smrt upálením „podle práva“, ve chvíli, kdy děkan Lautner prosí biskupa, aby procesy zastavil, protože používá tak nelidské metody, které přinutí každého přiznat cokoli, což odporuje nejen lidskému rozumu, ale i právu, a také, když se děkan Lautner ptá: „A co svědomí?“ a Boblig se uchechtne a odpoví: „Já nejsem teolog, já jsem právník.“ Naprosto zřetelné jsou také rozdílné vztahy Bobliga a Lautnera k ženám. Hned v úvodu diegetický mnich říká, že krása a žena je dílem ďábla a někdy v polovině filmu se Boblig vyjadřuje o ženách: „Když se chceš potěšit z krásné květiny, musíš ji utrhnout a ona pak zvadne.“ Podobné přirovnání je možné i spatřit chvíli po 21. minutě, kdy je nejprve zaostřeno na květinu ve váze, stojící na stole a poté je přeostřeno na usmívající se Zuzanu, přičemž v této chvíli je přítomen i děkan Lautner, který se o Zuzanu s láskou stará, stejně jako o květinu na stole. Proairetickou linií příběhu je informace, že na Šumpersku se vyskytly čarodějnice a je nutné proti nim co nejdříve a nejpřísněji zakročit. Proto je přivolán inkvizitor Boblig, jenž má prý s čarodějnickými procesy velké zkušenosti. Tím se dostáváme k hermeneutické linii, ve které nám je představen samotný Boblig jako bezbožný a bezcharakterní člověk, jenž neoplývá přílišnou vzdělaností, ale je mazaný a ačkoli na čarodějnice vůbec nevěří a je mu to spíše k smíchu, manipuluje naivními věřícími a využívá je pro své vlastní potěšení (pod záminkou hledání ďáblova znamení, se před ním musí Zuzana svléknout, chce zlomit a zničit Lautnera, který je jeho protivníkem, nutí obžalované obviňovat další, především bohaté občany, jejichž majetek pak propadá inkvizici atd.). K popisu postav jsou ve filmu často využívány detailní záběry, které odhalí nevyřčené a charakterizují postavu. Například po scéně jedoucích koní následuje detailní záběr na hruď hraběnky, na které spatřujeme bohatě zdobený křížek, který symbolizuje její naivní víru, ale i bohatství. Hraběnka je také hlavní postavou, kterou je manipulováno, neboť naivně věří v existenci čarodějnic, což Boblig svými řečmi posiluje a její víry využívá k tomu, aby z ní dostal co nejvíce peněz. Hraběnka se také jeví jako zvědavá, ale i nepřiměřeně natěšená vidět čarodějnici, avšak když žebračku spatří, je zklamaná, protože čekala něco děsivějšího, než starou otrhanou babku. Detailní záběr také spatřujeme ve chvíli, kdy Boblig sděluje hraběnce, na kolik peněz asi tak vyjde inkviziční proces a ona při tom pozoruje jeho staré, otrhané boty (v detailu). Naivitu a pověrčivost věřících lze vidět i kolem osmnácté minuty, kdy je jedna obžalovaná nucena, aby přiznala, že svatou hostii nesla na Petrovy kameny a ona vyděšeně oponuje, že tam nikdy nebyla a proč by tam chodila, že by se bála, protože se přece říká, že tam létají čarodějnice, čímž Bobliga opravdu rozesměje. Rámování na detail neslouží ale pouze k vykreslení postav, ale je také použito jako komunikační prostředek mezi filmem a divákem. Sděluje víc, než by bylo možné říct v dialozích. Například při výslechu děkana Lautnera je na jeho žádost předvolána i Marie Kašparová, neboť Kryštof Lautner chce lživou výpověď slyšet přímo z jejích úst. Toho se mu skutečně dostane a on se jí ptá, proč lže a žádá ji, ať řekne pravdu. Následuje švenk kamery na detail ženiných rozdrcených zakrvácených prstů následkem použití palečnice. Tento záběr vypoví víc a netřeba, aby žena cokoli odpovídala. V jiné scéně opět spatřujeme detailní záběr na rozdrcené prsty žebračky, přičemž žebračka drmolí nacvičenou a mučením vynucenou výpověď. Sledujeme záběry a protizáběry mezi inkviziční porotou a žebračkou a mezitím prostřih na detail rozdrcených prstů, čímž je umocněna krutost a absurdita takového doznání, které je jasně výsledkem mučení a zároveň je v této scéně patrná provázanost narace a stylu. Při výsleších je také využíváno křížového střihu. Střídají se záběry na mučené osoby se záběry exteriérů (nebe s letícími ptáky, kterých přibývá stejně, jako přibývá kůlů a odsouzených osob). Přičemž je užito zvukového můstku, neboť i při záběru na nebe s ptáky slyšíme úpění mučené ženy, což dotváří tragickou atmosféru. Interiéry, ve kterých jsou obvinění vyslýcháni, mají malou hloubku pole, čímž takové záběry vytváří tíseň a nemožnost úniku obviněných ani útěkem, ani dokázáním své neviny. Detailní záběry jsou také často spojeny se zesílením hlasitosti zvuku, čímž se znásobuje brutalita mučících technik, kterou naopak zmírňuje následující záběr oblohy. Ke komunikaci s obviněnými využívá Boblig i jeho písař klacek, hraběnka kapesníček a záběry na komunikaci mezi nimi jsou natáčeny přes mříže, z čehož je jasně patrné pohrdání i odpor inkvizice i bohatých osob vůči těmto osobám. Z hlediska prostředí ve filmu jasně převládají interiéry, a to panství děkana Lautnera, které je protipólem k místu, kde je ubytován Boblig, panství hraběnky, biskupství a prostory, kde zasedá inkviziční tribunál a žaláře. Oproti tomu exteriéry spatřujeme jen ve chvílích, kdy je na někoho vydán zatykač a dotyčný či dotyční jsou vozem odváženi k výslechu a do žaláře (doplněno duněním bubnů a melodií písně z úvodu filmu), nebo ve chvílích, kdy je na okamžik přerámováno na prostor s kůly (nejprve tři, ale neustále jich přibývá a v posledním záběru na kůly, je už ani nelze spočítat). Přesuny postav z jednoho místa na druhé nejsou součástí filmu a kvůli absolutní převaze interiérů, si jen těžko děláme větší představu o tom, kde se která z budov nachází a v souvislosti s tím, i jak která cesta dlouho trvala. Jediný jasný náznak cestování je pomocí scén s kočáry taženými koňmi, nebo ve zmínkách o pár scén později. Také si můžeme povšimnout faktu, že děkan Lautner, Zuzana a inkvizitor Boblig jsou jako jediní občas rámováni ve velkých detailech, ze kterých je ještě více patrná jejich proměna. U Zuzany a Kryštofa Lautnera jak fyzická proměna (rány na nohou, rozdrcené prsty, ostříhané vlasy i hadry namísto oblečení), tak psychická proměna (přiznání ostudných a sprostých obvinění, Zuzanin „šílený smích“, ztráta vlastní individuality). Z detailů obličeje Bobliga je zase patrná krutost, schopnost ovlivňovat druhé, touha pomoci a zničení děkana Lautnera. Tyto postavy také můžeme pozorovat od první do poslední scény a celý příběh prožíváme skrze ně. 3. Závěr - Snad každý, kdo se na film dívá, je obeznámen s historickými souvislostmi, čili je asi každému jasné, kam dějová linka filmu směřuje a jeho cílem tedy není jakkoli u diváka vzbuzovat zvědavost. Naopak si však může mnoha způsoby pohrávat s narativem a stylem, kterými u diváka dosahuje určitého emocionálního účinku. Cílem bylo poukázat na funkci detailních záběrů ve filmu Kladivo na čarodějnice a na jejich provázanost s ostatními prvky narativu a stylu.

Zajímavé je, že ačkoli se jedná o válečný film, je v něm pouze jedna válečná scéna a to ta, díky níž je Aljošovi povoleno navštívit matku. Zbytek filmu zaplňuje právě tato cesta. Nicméně i přesto se jedná o velice povedený počin, který diváka ani na minutu nenudí. Smutné je také zobrazení Aljošovy matky, která je ihned v úvodu filmu a na konci spatřujeme její zoufalství z toho, že ačkoli se jí syn vrátil, hned ho musí opět pustit do války a její utrpení z toho, že se jí třeba už nevrátí, začíná nanovo.

Film vypráví příběh dvou sovětských občanů, kteří jednoho dne na ulici potkají muže, jenž tvrdí, že je z jiné planety a v ruce drží přístroj, pomocí kterého se prý na planetu může přenést. Muži ho považují za blázna a jeden z nich z legrace zmáčkne tlačítko na přístroji. V tu chvíli jsou muži přeneseni na cizí planetu, na které žijí obyvatelé ovládající telepatii. Na planetě se seznamují s Uefem a Bimem, kteří jsou nejprve jejich protivníky, avšak později se spřátelí a zažívají spolu mnohá dobrodružství. Na závěr se oběma mužům podaří dostat zpět na planetu Zemi. Tohle pro mě bylo asi nejpodivnější sci-fi, které jsem doposud měla štěstí vidět. Kromě naprosto specifického příběhu mě zaujal také fakt, že v první polovině člověk vůbec netuší, oč běží a z řeči tamních obyvatel, kteří při své mluvě neustále používají výraz ku, není divák také příliš moudrý. Přesto však film člověka ani na chvíli nenudí a jen zaujatě čeká, co se bude dít dál.

Film vypráví o muži jménem Oblomov, který je „nejzbytečnějším člověkem“ jakého si jen dovedete představit. Nic nedělá, celé dny se jenom válí a jí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijede jeho kamarád z dětství, který je Oblomovým pravým opakem - mužem činu. Dá Oblomovi chuť do života a seznámí ho s dívkou, do které se Oblomov později zamiluje. Dívka Oblomova také miluje, přesto však jejich láska zůstává nenaplněna. Oblomov na konci umírá a dívka si bere jeho kamaráda z dětství. Film mne velmi zaujal zobrazením postavy Oblomova i jeho neskutečnou proměnou ze „zbytečného člověka“ v člověka aktivního a radostného. Film si také krásně hraje s prostředím. Nejprve vidíme pouze Oblomovův ošuntělý byt, ze kterého se odmítá hnout, ale později, s tím, jak se mění jeho nálada a přístup k životu, se přesouváme do krásné, svěží přírody, což jen podporuje náš dojem změny, která u Oblomova proběhla.

Pohádka s prvky hororu vypráví příběh mladého studenta, jenž se jednu noc setká s čarodějnicí. Vyleká se a v návalu děsu se na čarodějnici vrhne a mlátí ji hlava nehlava. Když však přestane a znovu pohlédne na svoji oběť, spatřuje krásnou mladou dívku. Vyleká se ještě víc z té proměny a utíká z místa činu. O pár dnů později je však povolán na statek, ve kterém právě zemřela mladá dívka, která si před smrtí přála jediné a to, aby se za ni Chom tři noci modlil. Nikdo neví, odkud ho mohla znát, ani Chom, dokud však nespatří její obličej. Snaží se z celé věci vycouvat, avšak nejde to. Dívčin otec je rozhodnut splnit své dceři její poslední přání. Chom je tedy nucen s mrtvou pannou v rakvi tři noci setrvat a po ty tři noci dívka ožívá a snaží se mu pomstít. Dvě noci se jí to nedaří, a proto si třetí noc zavolá na pomoc Vije - démona se smrtícím pohledem. Chom mu do očí pohlédne a umírá. Pohádka se mi velmi líbila, kvůli svému, z dnešního pohledu, naivnímu zpracování pomocí jasně prohlédnutelných efektů, které však pohádce skutečně nijak neškodí, ale jsou z dnešního pohledu spíše ozvláštňující. Též postava Vije mne spíše rozesmála, než-li vyděsila, neboť Vij působí spíše než jako démon jako jakési plastové monstrum.