Reklama

Reklama

Povídky o bledé luně po dešti

  • Japonsko Ugecu monogatari (viac)
Trailer

Obsahy(1)

Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (48)

Mi Nü-Chai 

všetky recenzie používateľa

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. ()

kaylin 

všetky recenzie používateľa

Silný snímek, který je sice z minulosti, ale je o současnosti, je sice s duchy, ale pořád je o skutečných osobách a osudech, které jsou silně realistické. Tohle je film, který vás dostane svou přímostí, svým fantasy pojetím, které se neskutečně přetavuje v realitu. Krásná ukázka toho, jak žánrová směs v japonském provedení fungovala už dávno. ()

Reklama

Anderton 

všetky recenzie používateľa

Poviedky nie sú rozprávkou, na to sa tu dejú (resp. sú ukazované) príliš kruté veci, nie sú ani historickým filmom, na to sa tu dejú príliš nadprirodzené udalosti. Sú skôr dramatickou baladou, zasadenou do japonskej minulosti 16. storočia. Japonsko sa síce ocitlo aj v období mieru, ale poväčšinou bolo sužované občianskymi vojnami a tie sú filmársky zaujímavejšie. Napriek tomu budete po filme premýšľať nad vecami, ktoré nemusia byť nutne spojené s vojnou (i keď tu priamo sú). Otázky mužskej zodpovednosti za rodinu, opantanosti ženami a nakoniec aj čistej lásky sú nadčasové. Len teraz neviem, či mal hrnčiar šťastie, že videl mŕtve ženy, videl ich potom za život podstatne viac, ako bežný smrteľník... ()

anais 

všetky recenzie používateľa

Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný. ()

major.warren 

všetky recenzie používateľa

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. ()

Galéria (77)

Zaujímavosti (2)

  • Kendži Mizoguči obdržel za režii na Benátském filmovém festivale (1953) Stříbrného lva (nominován na Zlatého). (džanik)

Reklama

Reklama