Povídky o bledé luně po dešti

Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady. (19.05.2013)

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. (15.04.2021)

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. (15.07.2007)

Obsahom jednoducha, no napriek tomu prenadherna "rozpravka pre dospelych". Pribeh riesi zakladne moralne otazky (tuzba po slave, po peniazoch) a to nijak komplikovanym, ci inovativnym sposobom. Sila, ci lepsie povedane krasa filmu spociva prave v onej jednoduchosti a pravdivosti "posolstva" doplneneho o tradicne naprirodzene japonske motivy, ktore pribehu predavaju onu rozpravkovost, ba dokoca miestami az silnu horrorovu atmosferu (uzasna ducharska cast pribehu). Atmosfera tychto tradicnych japonskych pribehov je naozaj neopakovatelna. (10/10) (13.08.2008)

Bolestivá náprava poblouzněných lehkovážných mužů. Podmanivá pohádková a v některých sekvencích neodolatelně snová atmosféra (s velkou pomocí hudby), děj je zahuštěný, scény mistrně inscenované a konec sladkobolný. Můj první Mizoguči a velká spokojenost, tenhle styl mi rozhodně sedl víc než to co jsem viděl u Kurosawy. (05.09.2007)