RasputincZ

"Poetry and politics are too much for only one man."

"The Oriental doesn't put the same high price on life as does Westerner. Life is plentiful, life is cheap in the Orient. (...) Life is not important." – gen. W. Westmoreland. Dobré obzvláště ve společnosti s Bolesti druhých před očima od Susan Sonntag a Rámce války: Za které životy netruchlíme od Judith Butler. Aneb jak říká Butler: „Určité životy nelze chápat jako poškozené nebo ztracené, pokud nebyly nejdřív chápány jako žité.“

The Night of the Hunter s přepálenou stopáži a násilím, které ve své vyhrocenosti film posouvá až k exploataci. Nicméně Guy Pearce jako novej Robert Mitchum za jedna.

Kokainová jízda Charlize Theron. Film, který by F. T. Marrinetti miloval.

Genialita rozředěna v kýči.

Tak se to stalo. Spíš bych to nazval takovým malým zázrakem. Zkrátka jednou za roky člověk pochopí z pouhých náznaků příběhu a prvních ukázek, že pro něj někdo točí film. Většinou dojde ke zklamání, s tvůrcem se mineme, nepochopíme se. S Jonzem a jeho mnohovýznamovým dílkem k neshodě nedošlo. Totální guilty pleasure. Her můžeme číst a chápat vícero způsoby. Skvěle zasahuje do především sociologické diskuze o intimitě a roli vztahů v naší přetechnologizované (post)moderní společnosti (viz. Z. Bauman - Tekutá láska nebo A. Giddens - Proměna intimity). Omezit Her na pouhou výstřední romanci o citlivém introvertovi a hyperinteligentním operačním systému mi přijde povrchní. Her totiž skvěle funguje i jako film generační, přinejmenším popisující generaci, do níž se stále ještě počítám. Generaci těšící se z technologických výdobytků, sociálních sítí, aplikací, kde se život stává atraktivnější v digitální rovině nežli v rovině skutečné. Jonze dovádí současné digitální fenomény do extrémů. Dosazuje nás tak do světa téměř naprosté odcizenosti, vyprázdněnosti, možná až omezenosti (zajímavá by například byla úvaha nad významem jasného odkazu k Warholovu Spánku, který v Jonzově mikrosvětě nenalézá pochopení). Osobně mám nutkání Her porovnávat se Ztraceno v překladu. Jak S. Coppola, tak Jonze totiž pracují s podobnými ústředními motivy: samota, neschopnost komunikace. V obou případech máme v hlavní roli muže potácejícího se kolem existenciální krize, kterého k životu přivede až nalezení spřízněné duše v podobě S. Johansson (nebo aspoň jejího hlasu). Ačkoliv se z Her může zdát, že citová a informační transakce mezi Theodorem a Samanthou byla jednosměrná, domnívám se, že je to chybné mínění. V Jonzově depresivní vizi se zdá, že svůj operační systém nakonec potřebuje téměř každý. Jakoby každý zapomněl, jak komunikovat s druhým živým tvorem, jak sdílet své štěstí, jak milovat. Spike Jonze v závěru filmu ale nabízí další nepříjemnou skutečnost, totiž, že čím budou naše smartphony a počítače chytřejší, tím méně budou potřebovat k tomu, aby pochopily své funkce, proto nelze mluvit o přenosu jednosměrném. Paradoxně tak Jonze v závěru nabádá, abychom lidstvu dali ještě šanci. Nejspíš se totiž opravdu potřebujeme. Film se srdcem.

Věšení obrazu jako alegorie na destigmatizování HIV pozitivních pacientů. Typický oscarový film, trpím s hrdinou, když mám trpět, držím mu palce, když mám držet, dojímám se, když mám brečet atd. Z vypočítavého průměru (lákavé téma je pro takový film samozřejmostí) Dallas Buyers Club vytahují fenomenální herecké výkony (Jared Leto mne naprosto uhranul). Zdali se jedná o něco více, než pouhý pokus o to "urvat nějakou sošku" si ověřím až časem a další projekcí.

Lone Survivor mě utvrdil v tom, že Berg není Bay a už vůbec není Greengrass. Lone survivor trpí podobnými neduhy jako Království, opět se jedná o film rozkročený mezi dvěma přístupy. Jako autentická rekonstrukce zpackané operace Red Wings Berg selhává na plné čáře, jako vyprázdněná akční řež je to už lepší, Bergovy filmy jsou vždy velmi dobře sestříhané a dynamické, snaha natočit nový Black Hawk Down, navíc okořeněný o "based on true facts", je viditelná. Blíž než k Black Hawk Down má Lone Survivor k nedávné ideologicky podobně "podmáznuté" Act of Valor, jenž se také utápěla v nekonečné heroizaci vojáků a také se snažila vykreslit vojáky nejen jako zabijácké mašiny, ale také jako milující manžely a otce. Nezbývá než poznamenat, že Berg po Království natočil další ideologický, ne-li mírně propagandistický film. Ačkoliv tu máme co do činění s hodnou vesničkou Muslimů (blízkovýchodní variace na Sedm statečných), podprahový signál vyčnívá i tak. Je náhoda, že Lone Survivor vznikl zrovna v době, kdy jsou veškeré zahraniční operace americké armády veřejností silně bojkotována? P.S.: Další spolupráce Berga se skupinou The Explosions in the Sky je opět výborná.

Veliké překvapení! Po dánské, typicky odtažité, civilní, hyperrealistické a zdánlivě neakční verzi, přichází hollywoodská odpověď pod taktovkou mistra dynamické akce P. Greengrasse. Formální rozdělení perspektivy Phillipse od perspektivy somálských pirátů ve spojení s typicky greengrassovským paralelním snímáním funguje na jedničku. Napětí na hranici únosnosti. Kapitán Phillips pro mě představuje hollywoodský akční film 21. století.

Pro někoho nekonečná palba dlouhých dialogů a hrátek s filozofií, obzvlášt s existencionalismem spojeném s Marinettiho oslavováním války. Pro jiné (McCarthyho prózy znalé) výrazný otisk autora scénáře. Konzultant je prošpikovaný McCarthyho typickými motivy - nevybíravé, přesto nikdy bezúčelné zobrazování násilí, četný symbolismus, koketování s náboženstvím, smysl pro zvrácenou ironii osudu, stejně jako fascinaci pohraničím mezi Mexikem a Spojenými státy. Velmi mě zajímalo, jak se McCarthy vypořádá s ženskými postavami a kupodivu Cameron Diaz jako femme fatale/gepardice je naprosto parádní. Nejlepší McCarthy na plátně zůstává Tahle země není pro starý. Už jen z důvodu, že Wolski má po kvalitativní stránce k Deakinsovi přeci jen daleko. A bohužel Scott vůči Coenům také...