Pokánie

Hitler je Stalin a Stalin je Hitler (Hitlerův knírek a Stalinova zahrada), krutosti tyranů jsou po staletí stejné, a je jedno, zda je vykonávají vojáci v brnění či v tancích...Abuladzovo podobenství zasáhlo v osmdesátých letech ČSSR, jenže z pohledu dneška jde o neoriginální filosofické pojednání, které je paradoxně nejsilnější v jediné realistické scéně - ženy hledající na kládách jména svých blízkých. Slabost filmu ukazuje scéna se zlomeným vězněm - kdyby byla natočena realisticky, udeřila by na diváka plnou silou, jenže u Abuladzeho slouží jen jako podkres k symbolice - děvka spravedlnost si odchází užít do křoví. Závěrečných deset minut zase odkazuje k Antigoně - současný Kreon poznává, jak malá je vlastně jeho moc. Myslím si, že skoro třicet let po XX. sjezdu KSSS nebylo zas tak odvážné rýpnout si do kultu osobnosti. Jenže od natočení Pokání uplynulo dvacet let a svět stále čeká na skutečný film o době teroru. A bude čekat, protože Rusové raději točí filmy o hrdinských admirálech. (09.09.2010)

"Jeden rozum vyváží tisíc idiotů."                                                                                                                                        Bohužel jsem nestála v těch dlouhých frontách před kinem v roce 1988, ale znám spoustu tehdejších reakcí. Ze svého pohledu tedy plním svůj osobní dluh a sice s odstupem času, ale přece skládám hold všem tvůrcům. V Pokání dostala světová kinamatografie skvostný příspěvek k originální výpovědi doby s přesným vykreselním hlavních postav. Způsob vyprávění je kontinuální, místy přechází do snů a představ. Patrná je nejen křesťanské symbolika, ale i symboly doby s humorným podtextem (prokurátor s Rubikovou kostkou v soudní síni ...) Absurdita situace je předkládána ss vtipem a nadsázkou, ale bez patosu přechází do vážnější noty. Pokání mluví vlastní řečí, má silný příběh a velmi působivý konec.        Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (06.04.2015)

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. (22.08.2012)

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)

Nádherná, mrazivá krása. Symboly bývají ve filmech mnohdy samoúčelné a zavedou filmaře k opájení se vlastním uměním. Ale tady ne. Tady dokonale vystihují zrůdnost zla téměř elegantními prostředky, čímž dodávají filmu mnohem větší sílu, než kdyby byl natočen přes potoky krve a utrpením zkroucené obličeje. (28.03.2009)