Dunkirk

Stránka první: Jedna hudba. Zde přichází má jediná větší výtka k Dunkirku, a proto tuto stránku komentuji hned zkraje. Ani v nejmenším si nemohu stěžovat na soubor melodií, zvuků a ruchů do hudby vkomponovaných, co Zimmer vytvořil, je hudební a zvuková paráda. Spíše bych zmínil užití toho všeho ve filmu, kdy skutečně od prvního výstřelu film prakticky neztichne ani po hudební stránce a mně tu a tam připadalo, že některá scéna (zejména linie na lodi) by působila silněji bez hudby, jen za zvuku vln a větru. Stránka druhá: Jedna kamera+technika. Tady jsem viděl něco, co jsem NEVIDĚL od dob starých velkofilmů natočených klasickým způsobem. Kolikrát jsem si třeba u Waterloo zopakoval scénu útoku skotské těžké jízdy a kolikrát jsem ji v duchu porovnal s útokem Rohirů u Minas Tirith v Návratu krále. Aniž bych více hanil druhý jmenovaný film, tak dojem ze scény jako vystřižené z klasických obrazů, ve které se země třese dupotem tisíců skutečných koňských podkov, od kterých odletuje bláto, počítačem namnožení jezdci nikdy nenahradí. A teď, díky Nolanovi, jsem po strašně dlouhé době viděl film, nový film, který vypadá, je slyšet, je fyzicky cítit přesně takhle stejně. Ano, jako mírný fanatik můžu do určité míry zkritizovat daň, která za tento pocit musela být zaplacena. Lodě nejsou autentické, francouzský torpédoborec Maillé-Brézé použitý při natáčení byl postaven až v roce 1957 a vypadá konstrukčně jinak, než lodě, které se skutečně operace Dynamo účastnily, messerschmitty tradičně supluje jejich španělský potomek Hispano Buchon. Ale to všechno je vyváženo tou silou, kterou použití reálných lodí, reálných letadel, reálných prostředí namísto zeleného plátna přináší. Pak ještě jedna drobnost, pláž chvílemi vypadá přece jen trochu prázdně (žádná auta, zbraně, koně). Třeba scéna průchodu pláží v Pokání ve mně tenhle dojem nevyvolávala. Ale opět, to je jen opravdu drobnost, která sama o sobě v porovnání se silou celku nemůže obstát. Mnohem důležitější je schopnost Nolana přenést na diváka pocit, že to, co vidí na plátně, je přesně to, co se na zobrazených místech dělo na přelomu května a června 1940 desetitisícům lidí. Kamera opravdu vše snímá z blízkosti a v úhlech, které vyvolávají až nevolnost. Třeba loď se potápí, leží na boku a kamera ji zabírá z pohledu vojáka, který místo po palubě se musí pohybovat po boku lodi. Připomnělo mi to výstavu kosmické techniky cca 3 roky nazpět, kde byl kromě jiného přesný model kabiny vesmírné stanice Mir, natočený se vším všudy o nějakých 45° do strany. Když jsem do toho prostoru vstoupil, okamžitě se mi podlomily kolena a zatočila hlava. Tělo se mě snažilo přesvědčit o tom, že rovná zem leží jinak, než kde skutečně byla a stálo to strašnou sílu vůle zůstat stát rovně a nepodlehnout pocitu, že to ne kabina, ale já stojím blbě. Přesně tohle tu bylo v několika scénách dokonale navozené. Stránka třetí: Jeden příběh. ano, vím že ty příběhy jsou technicky vzato tři, ale jsou propojené tak, aby dohromady složily střípky jedné události, která sama je hlavní náplní filmu, nikoli příběh jednotlivců sám o sobě. Postavy tu slouží příběhu, ne naopak. Všechny tři linie jsou složeny tak, aby začátek, stupňování napětí, vyvrcholení (nejvyšší intenzita) i konečné uvolnění přišly ve stejný okamžik. Potopení dvou lodí (minonosky a prostřílené holandské kocábky) a záchrana lidí z nich, konec s palivem u pilota, to jsou jedny z klíčových bodů, stejně jako pak pilotovo přistání, cesta zachráněných vojáků vlakem a jejich uvítání, admirálovo "počkám na Francouze", to jsou naopak okamžiky, kdy si divák konečně vydechne a může říct, že každá katastrofa může mít své světlé okamžiky, které dodají člověku naději. Opět je zde podstatná intenzita dění pro postavy a ta nepotřebuje být stavěna jen na umělé krvi a drastických záběrech. Ostatně takový Daňkův Dialog s doprovodem děl, to je jen konverzace mezi dvěma lidmi, kdy není nic vidět, přesto dokáže navodit skutečnou hrůzu z války lépe než mnohý film s detailními záběry. To samé se platí pro Nolana, i když krve je vidět skutečně minimum. Pak film dotvářejí takové detaily jako ten na lodi: "Bude ten kluk v pořádku?" - Kývnutí jako odpověď. Jen tenhle moment jsme s kamarádem po filmu probírali v hospodě asi deset minut. Dalo by se toho napsat ještě mnoho, ale mám dojem, že by to nakonec byla jen variace už napsaného. Jsem zkrátka šťastný, že někdo točí ještě takovým stylem a jeho film vypadá dokonale a přitom jinak, než deset dalších generických filmů podobajících se sobě jako vejce vejci a postavených právě daleko víc na možnostech výpočetní techniky než na skutečných dovednostech tvůrců. Tohle je opravdu film určený pro kino, pro to, aby ho člověk viděl ve společnosti plného sálu, kde se zážitek a pocity lidí sčítají dohromady. P. S. Přečtěte si Víkend na Zuydcote od Merleho. Přestože komornější, zprostředkovává ta kniha téměř stejnou náladu a popis pocitu vojáků na téhle pláži. (22.07.2017) (menej) (viac)