Dunkirk

Počítejte s tím, že Dunkerk je typ válečného filmu, který jste v životě neviděli. Třeba už jen tím, že ze 106ti celkových minut stopáže je 106 minut filmu spjatých s hudbou Hanse Zimmera, který sice nezaujme po melodické stránce nebo nějakým výrazným melodickým motivem, nicméně dokáže rozpumpovat krev v žilách neuvěřitelným napětím, které neustane ani v momentě, kdy Vám na plátně naběhnou závěrečné titulky. Tak dobře spojený hraný obraz s hudbou jsem pravděpodobně ještě nezažil a musím říct, že i když se nejedná o nejlepší Nolanův film, tak pořád se jedná o zážitek, který si z paměti jen tak nevymažu. Také ale nesmím zapomenout ocenit skutečnost, že pan režisér pojal film sérií malých příběhů obyčejných, ale i neobyčejných lidí. Každá postava tu má svůj smysl a i když toho například Tom Hardy na plátně moc neřekne, tak závěr Vás přesvědčí, že jeho herecký výkon byl jednoznačný. Stejně tak se mi hodně líbily postavy, které hrál Mark Rylance, Kenneth Branagh a hlavně Harry Styles, který mě svým prvním hereckým výkonem totálně odboural. A přiznám se, že ještě víc jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že se vlastně jedná o zpěváka One Direction. Jak velké koule je potřeba k tomu, aby si světově uznávaný režisér, pro jednu z hlavních rolí ve svém nejnovějším filmu, zvolil kluka, který je ve světě znám otravným boybandem, ve kterém hraje, ale nulovými hereckými zkušenostmi? Podle mě hodně velké, jenže takový prostě Christopher Nolan je a musím říct, že je radost žít v době, kdy točí tak skvostné filmy. (11.08.2017)

Myslím, že rozumím tomu, proč je mnoho lidí z Dunkirku nadšených. Samotný nápad s propletením tří dějových linií se mi líbil a vymyšleno to bylo dobře. Ale naprosto na mě nezabrala ta audiovizuální velkolepost a intenzita, protože jsem se prostě nedokázal identifikovat s alespoň některou postavou. Nolan přestřelil a charaktery potlačil tak moc, že mu zbyla chladná projížďka jednou válečnou epizodou, při jejímž sledování mi bylo úplně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Díky té přehnané odosobněnosti mi taky dost vadilo to, co bych jinak přešel mávnutím ruky, a to naprostá absence krve. Je to paradox, který vlastně souvisí s tím nezájmem o postavy, protože bez krve ti vojáci vypadají jako nezajímavé figuríny. (15.09.2017)

Z hnisajícího abscesu současného největšího zabijáka filmů – přístupnosti pro nezletilé retardy – vymačkal Kryštof fantasticky a novátorsky natočenou, tísnivou a strhující, avšak místy narkomansky postříhanou a hlavně zkurveně anemickou válku. Hudbu měli samozřejmě svěřit Jáchymovi, nicméně ani nejnovější HOMŮv kuřbuřt, Honza Pokoj, rozhodně neselhal. Jeho zvukostopu si sice raději samostatně nepouštějte, protože by vám nejdřív slezly nehty, pak začalo tikat pod okem a samovolně škubat v končetinách, načež by vám dozajista jeblo v kuli a přepadla vás kompulzivní chuť torpédovat plně naloženou britskou minolovku, nicméně spolu s pohyblivými obrázky je to genitální dokonalost, která udělala 60 procent atmosféry filmu. Takže, nebýt šosáckých soudruhů z MPAA, kteří v době, kdy si každý šestiletý smrad za pár minut v pohodě na internetách nagůglí snafové porno se zvířátky, tolik úzkostlivě dbají o psychický vývoji našich antikoncepčních selhání, a samozřejmě pipinkovsky lákavé kástingové minely v podobě obsazení prkenného kastrovaného bukanýra z chlapeckého homokvarteta Gáj Erekšn (asi aby komparz na pláži tolik nemrznul a netrpěl zácpami), byla by to plná palba. (23.07.2017)

Nebudu psát obligátní „Nolan to zase dokázal“, ale faktem je, že to prostě, ehm, zase dokázal. Dunkerk je depresivní válečné peklíčko, které funguje i bez eRkového ratingu, jelikož stojí čistě na napětí a nepřekonatelných očích Toma Hardyho. Vezměte si Banea, vynásobte to stovkou a přihoďte Kennetha Branagha, jehož pohled taky vydá za tisíc utopených vojáků. Výsledkem je film, v němž nejsou potřeba vysvětlovačky a vlastně tu na ně ani není čas, protože se pořád uhání kupředu na zemi, na vodě i v oblacích. Nolan v podstatě natočil jednu velkou válečnou scénu, která má 107 minut a nedá vám vydechnout až do samotného konce. A i když ji možná nemusel zamotat až tak moc, právě hrátky s časem zaručují, že Dunkerk nezapadne mezi přímočarou konkurenci. Zkrátka je to pecka a ideálně si ji dejte v IMAXu. Jinde se totiž budou lodě a letadla cpát do jednoho záběru vcelku složitě. (19.07.2017)

Nolan to zase dokázal ? A co vlastně ? Dokázal tak maximálně technicky brilantně natočit známý válečný konfilikt, bez zbytečných trikových ruchů, které by rozostřili jak vizuál, tak celkový umělecký dojem. Jestli se budou předávat ceny za zvuk a kameru právě zde, není se čemu divit. Zároveň dokázal jako obvykle trefit dokonale přesně současný hrot umělecky ambiciózního mainstreamu. Tedy natočil inteligentní film pro masy s ratingem PG13, na který může jít do kina v podstatě kdokoliv. Samozřejmě k tomu notně pomáhá látka o které se pojednává, ale i tak klobouk dolů. Nad dalšími jeho trademarky se nemá cenu pozastavovat. Jsou opět suverénní a sebevědomé. Kamera Hoytema a hudba Zimmer. Když se ale člověk ohlédne zpět v čase za dalšími filmy, kterým se podařilo trefit (či definovat) zmiňovaný "hrot", bylo u toho mnohem více emocí. A to se bavíme o filmech v podstatě zánovních. Jednu, dvě dekády zpět, kdy se už točilo velmi podobně, tedy technicky patřičně vycizelovaně, s podobnou dynamikou a mnohdy i filozoficko/politickou základnou. Nemusíme chodit příliš daleko, vždyť některé milníky točil sám Christopher. Nelze Nolana neuznávat. Je fantastický, ale Dunkerk je v podstatě dokumentaristická rekonstrukce s hvězdnými ksichty. Co dělá film filmem jsou emoce. vztahy, hmatatelné postavy. Tyto atributy tu u údajně nejlepšího režiséra áčkového Hollywoodu tentokrát téměř absentují. A s tím se nehodlám smířit a dát bezmyšlenkovitě plný počet. (22.07.2017)