Donbas

Východní Ukrajina okupovaná ruskou armádou po neslavné události na Majdanu. Všudypřítomná propaganda manipuluje s lidmi tak jak má, čímž se společnost začne nelichotivě rozkládat. Takovou atmosféru přináší artový snímek režiséra Sergeje Loznica plný naprosto reálné absurdity, kterou se mu výborně podařilo odlehčit ironií, satirou a místy snad i grotesky. I když divácký úsměv to snad ani vyvolat nemůže. Ve svém poselství je ale snímek zcela jasný, i když neinformovaný divák může mít u mnohých scén problém pochopit co, kdo, kde a proč. Vojenská skupina, separatistická skupina, zkrátka to všechno jaksi nějak vzplývá. Taková je však syrová realita. Syrová realita ční i z každičkého záběru, že to až vypadá, že se jedná o publicistický dokument než o film. Děj je epizodický, což v podstatě každičkou scénou s určitého místa či prostředí vyvolává dojem povídkového filmu. Každá ale taková scéna, či dejme tomu povídka, o něčem vypovídá. Po umělecké stránce tomu dopomáhá i naprosto výborná kamera kombinující různé styly. Nejčastější je dokumentární styl, ale použit je i tzv. found footage a samozřejmě, v artových filmech nejpoužívanější, statický, který je svým dojmem záběru z bezpečnostní kamery asi nejrealističtější. O hereckých výkonech nemá cenu ani diskutovat. Herci své role nehrají. Herci své role doslova a do písmene žijí. Realita války a takovéto autentické filmové zobrazení se od sebe v podstatě ničím neliší. Snímek tedy obsahuje spoustu lidských osudů, o jakých nemáme ani ponětí, že se takové podobné na Ukrajině skutečně dějí. “Proč nejsi v armádě?” ptá se důstojnice mladíka během prohlídky cestujících v autobuse. “Protože je matka nemocná,” odpoví. “Vlast je stejně nemocná,” reaguje důstojnice opovržlivě. Nejšokující je ale asi scéna veřejného lynče staršího chlapíka, který se dal na stranu fašismu. Chování lidí na principu zdivočelého stáda s takovou krutostí, že až divákovi zatrne, takže ho zabolí nejen viděná každá rána pěstí, ale i každičké nenávistné slovo. Tento film je po obsahové stránce fikce, ale plný skutečného realismu. Scény z ulice, z krytu, z politického jednání, je tu dokonce i svatba. A samozřejmě nečekané útoky. Pokud má film šokovat, daří se. Po zhlédnutí na něco takového dlouho mnohý soudný divák nezapomene. (16.06.2022)

Čekal jsem první válečný film na téma války na Ukrajině, ale dostal se mi sled několika příběhů z běžného života "obyčejných lidí" , kteří žijí pod novoruskou správou ve válečném režimu. Některé scénky jsou moc dlouhé a nudné, některé nezáživné, a některé naopak velmi silné ( viz. ukrajinský zajatec ukazovaný na náměstí ) , ale celkový obraz jako celek života donbaských dokresluje atmosféru brilantně - kombinace dadaismu a tragédie. (12.08.2019)

Loznica je bezesporu demagogické bulvární prase. Ovšem v celé kauze geblsují všechny strany a na východ od Čiernej nad Tisou žije jen zkurvená animální pakáž, schopna vegetovat jedině v nevolnictví pod diktaturou libovolných neseroucích se zkorumpovaných oligarchů, tudíž pravda bude asi někde venku. Donbas je rozhodně obskurně přepálený výkal, v němž si nějaké BěloÚkáčko hraje na Rífnštálovou střihnutou Pasolínym a dělá z DLR málem KLDR, avšak v detailech, jako například svatba Vasilisy Oslizovny Prasoxichtinové a Vladimira Odpornoviče Impotentina, je to snad zrůdnější než selfíčka Ornely Štikové, a to je nutno docenit alespoň dvěma hnusně vyhnisanými vředy Nejvyššího sovětu. (20.08.2019)

Je úplně jedno, které straně fandíte, situace v Donbasu byla po léta složitá a vyvrcholila letos válkou na Ukrajině. Jenže film Donbas má problém, že nám servíruje scénky, které se v tamní části země odehrávají. Nejedná se ale o ucelený příběh a hrdinové tedy moc nevysvětlují, takže při neznalosti problematiky - a to se týká skoro každého, neboť orientovat se v tom chaosu není snadné, je opravdu těžce pochopitelné, co právě sledujeme. Navíc je to pár dnů, co Andor Šándor prohlásil, že i západ používá propagandu, abychom se nechali vyvést z omylu, že tohle je věc čistě východních věcí. A pak se v tom vyznejte. Těžko chápat, co se na místě vlastně děje, kdo za koho bojuje apod. A taky to, čemu se vlastně věřit dá a čemu ne. Obě strany budou ukazovat prstem na druhou a říkat, že dělá špatné věci a říkat, že to dělají ti druzí. O to horší to je, že někteří vojáci obou armád převlékají kabáty. (06.04.2022)

Snažit se pochopit historickou událost z filmu je stejně pošetilé, jako nechat si ji vysvětlit od politika, takže jsem doufal že uvidím zajímavý příběh. Bohužel jsem dostal jen vysvětlení. Režisér převážně dokumentárních filmů pojal epopej ze života separatistických republik téměř jako hraný dokument. Slovo mystifikační vynechávám, ale daleko od pravdy bych s ním nebyl. Názorový proud je jasný, postavy vyhroceně šablonovité a teorie nezkalená praxí života. Děj jako takový tam ani nebyl. Celý snímek se skládá z více či méně povedených, ovšem velice zručně natočených krátkých scének obsazených čím dál bizarnějšími postavičkami. Myslel jsem si že úředníka klevetícího deset minut v kuse (přísahám Bohu že se ani nenadechoval) ze třetí scénky nic netrumfne, ale povedlo se to hned v té páté. Pokud je mezi jednotlivými obrazy pojítko, tak spíše lyrické než příběhové. To se podepsalo jak na atmosféře, tak na síle výpovědi. Obojí totiž nestálo za moc. (20.11.2021)