Green Book

Až moc vypočítavá a na jistotu vystroužená oscarovka, která si odškrtává pravděpodobné situace, které přijdou a ony opravdu přijdou, včetně toho patetického konce. Ale dialogy mezi Tonym a Shirleyem jsou vtipně napsány, bezva to mezi nima jiskří a občas jsem se ze srdce zasmál. Viggo hraje mýho vrstevníka, furt něco žere jako já, děla se mu pupek jako mě, prostě sympaťák. Oscara bych mu přál, víc než Ramimu „podívejte-jakej-mám-brutální-předkus“ Malekovi, i víc než Alimu, který je pro mě herec jednoho výrazu, sorry jako. (02.08.2019)

Dlouho jsem neviděl dramatickou komedii z pera amerických autorů, která by měla tak kvalitní herecké výkony (Viggo bomba a Mahershala solidní nadstandard), skvělou až boží atmosféru, pravé chlapské přátelství a vybudovala si ve mně momenty, kdy jsem se kochal herectvím obou pánů a sledoval každý záškub na jejich tváři. I ten totiž dal znát mnoho o dané situaci a vytvořil tak ucelený názor na to, co se v USA v 60. letech dělo. Americký národ je věru absurdní a letošní Oskary to předvedly dvěma filmy - tímto a BlackKklansman. Za mě prostě jednička s hvězdičkou. Jen tak dál! Sebekritika je důležitá a je moc fajn, že se otvírá i ve světě za velkou louží. Navíc jsem moc rád, že ocenění získal za svou práci i Peter Farrelly, protože kdy se Vám naskytne dostat Oskara, když za jiných okolností s bráchou točíte úchylné, ale komerčně zábavné komedie a sem tam si z někoho uděláte legraci a na hereckém pohovoru ukážete pinďoura. Samozřejmě pro odlehčení situace. V celkovém kontextu super a gratuluji. Konečně po hodně dlouhé době Oskara dostal film, kterému jsem to z celého srdce přál. (25.02.2019)

Nalézání Lessníka ryloudyt, ovšem s korektním apgrejdem dle nejnovějších sluníčkářských geopolitických trendů. V Nalézání učil velký bílý kulturní Šón driblujícího negra artikulovat a nepolámat moc pastelek při podepisování se. Světopořádek se ovšem za těch 19 let konečně dostal do nedemagogických kolejí multikulti štěstí, od zrušení otroctví se to tu ve skutečnosti začalo hemžit renesančními senegalskými vzdělanci a zanedlouho i 1. Římskokatolická a.s. bude nucena veřejně přiznat, že Ježíš byl jasný Afroizraelita a gej, načež vypukne na trhu barev – laků krize s ebenovou hnědí a fuchsiově růžovou na bederní roušky, protože při tom počtu pohádkových model k přestříkání to Balakryl nebude stíhat vyrábět. A tak nám nyní citlivý čokoládový homointelektuál konečně korektně kultivuje lopatisticky buranskou rasistickou bílou hubu, až jako obvykle převede Mekkárty Zázračného Štefana bez úrazu přes přechod a eben se slonovinou splynou v perfektní harmonii sdružených barev Benetonu. Každopádně, ač kýčovitě vykalkulovanou a s demagogicky prvoplánovým pohádkovým afrorasistickým podtextem, jedná se o veskrze příjemnou a místy i vtipnou záležitost, kde každou další přesně očekávánou rektobolnou scénu vyhlížíte s netrpělivostí otylé hospodyňky, až ji konečně zhasne kontrolka nahřívání na žehličce. Maršmelous Ali definitivně vyvrátil, že si Čokooskara za toporný štěk v Můnlajtu zasloužil jen proto, že překročil povolenou dávku pigmentu po hysterickém ječení xenofobní krávy Džády Pičr Kovářové, a je zde jednoduše naprosto skvělý a xežrání. To naopak mohutně přemejkapovaný a pouťově dobarvený dánský Čaroděj první kategorie, ač jinak velmi solidní herec, s tímhle partem šlápl do hovna, brutálně to nedával, přičemž s přiblblým akcentem, retardovanou gestikulací a urputným přehráváním vypadal, jako by se Funes snažil o Kmotra, a toho mafiánského ranaře spíše parodoval. A to je přitom v Holém údu nativních Italů skoro jako židů. Asi jim v tom ty jejich rasistické odbory zakázaly hrát. (28.01.2019)

Poutavý film o americkém rasismu doby, kdy ještě platily zákony Jima Crowa, kdy se JFK teprve snažil (jižanským republikánům i demokratům navzdory) protlačit Kongresem svůj revoluční zákon o občanských právech (což se podařilo až LBJ rok po atentátu na JFK) a kdy se pomalu rostoucí střední třída Afroameričanů raději začala přiklánět k individualistickému automobilismu, než by podstupovala ponižující segregaci v hromadných prostředcích. Příběh bohatého černošského virtuóza a jeho bílého buranského řidiče sice sleduje poměrně průhledné moralistní schéma a film občas balancuje na hraně (morálního) kýče, vždycky to ale nějak ustojí na té "správné" straně, takže mi výsledek v tomto ohledu vůbec nevadí. Film přesvědčivě přibližuje atmosféru doby a střet diametrálně odlišných kultur & tříd; neomezuje se na umělou binárnost rasismu, ale poukazuje na obecnější problém předsudečnosti a zápasu o lidskou důstojnost. V postavě Dr. Shirleye (skvělý Maharshala Ali - můj favorit na Oscara za vedlejší roli) vidíme člověka stísněného rasismem (a pokrytectvím) bílých i šikanou pro jinakost (ať už si pod tím představíme cokoli - vzdělání, povahové vlastnosti, sexuální orientaci apod.) ze strany černých. Že je toto téma aktuální i 56 let od Shirleyho koncertního turné po americkém Jihu je myslím zřejmé např. po letmém nahlédnutí do statistik, které potvrzují rostoucí trend počtu rasově motivovaných zločinů. A vlastně se stačí rozhlédnout kolem a poslouchat... (True story, Česko, 2018: "Co tam dělá ten čmoud?!" zeptal se pohoršeně při pohledu na skupinovou školní fotku, na níž je mj. učitelka tmavé pleti, spořádaný otec dvou dětí a nositel PhD v technickém oboru, který působí v akademickém prostředí. A toto "čmoudění" slýchávám až nezdravě často a od spousty dalších lidí... End of true story). (07.02.2019)