Benedetta

Benedetta strávila většinu života v Klášteře, teď ale krom Boha začala milovat i Bartolomeu… to, co zpočátku vypadá jako drama o zakázané lásce, se ve Verhoevenově režii mění v provokativní a nevypočitatelnou podívanou, která otevírá spoustu zajímavých témat a chytře manipuluje s divákem, jeho očekáváním i s tím, jak si zpracuje to, co se hrdinkám na plátně děje. Stejně odvážné, cynické, chytré a zábavné jako režisérovy jeho největší klasiky. (22.11.2021)

„Masturbace krucifixem, natož osazeným Ježíšem, se z důvodů krvácivého klitoriálního diskomfortu způsobovaného jeho dolními končetinami, či neergonomickým tvarem vertikálního ráhna, mající za následek nevratné hranatění jámy lvové, důrazně nedoporučuje! Zato jemně upravená, a priori kónická socha jeho mámy bez problémů umožní nejedné řeholnici nahlédnout do ráje. Jen pozor na neposqrněné početí!“ (Uršula, Svatá a kol., 375. Vybrané nežádoucí aspekty substituce Ducha svatého. 1. Vydání. Brescia: Celibát press. ISBN 6-6-6.) Senilnějící Pája Ferhoven to tam pořád má a svými počiny i v požehnaném věku stále dokáže přinutit nejednu nevěstku Kristovu zamířit rukou k peklu, jakož i akcionáře 1. Římskokatolické, a.s. začít sbírat dříví na podpal a oprašovat rezivějící palečnice. Důkazem budiž i tento audiovizualizovaný příběh snad první historicky zdokundmentované jebtišky, či chcete-li v rámci korektní a nediskriminační deklarace seksuální orientace – řeholíznice, a progresivní průkopnice v oblasti sakrálních dild. Tu zde objektivní a nestranný Pája předkládá divákovi k posouzení ve třech možných variantách – jako světici s motorovým pekáčem a přímým číslem na Fousatého strejce i juniora, jako podvodnici s motorovým pekáčem a přímým číslem na kozla s rozžhaveným pohrabáčem, nebo jako rozdvojenou pacientku s motorovým pekáčem a přímým číslem na MUDr. Cimického. A ať už se ztotožníte s kteroukoliv variantou, jedná se rozhodně o zajímavý, vcelku odsejpající a bigotní kudlanky i šosácké nekudlanky provokující historický počin, jemuž nechybí kompletní defilé zapovězené sakrální fauny (kozy, bobři i ryby), tmářská inkvizice, korporátní týmbildingová grilovačka a mor, stejně jako i dodnes účinně léčený výhradně marketingovými lžemi, manipulativními polopravdami a dogmaty nenažraných majitelů jediné správné, byť nefunkční a minimálně morálně závadné placebo licence, a dalších na situaci parazitujících obchodních a korytářských přisírků. Inu, uvidíme, za jak dlouho se zase dokola opakovaná lež stane pravdou a vírou, reakční vládou finanční oligarchie poháněná hloupá, zmanipulovaná a patřičně účelově vyděšená lůza se opět chopí „vlády lidu“ a vzplanou první hranice s heretiky. (28.11.2021)

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)

,,PROSTŘEDNICTVÍM MÉHO TĚLA BŮH VYJADŘUJE SVOJI VŮLI...“   Kromě toho, že na ni mluví Ježíš - a často chce, aby se svlíkla, má Benedetta v klášteře kámošku, která chce vlastně to samý. Se setkávání s Bohem si odnáší stigmata, od kámošky zase orgasmy… Trocha tý odvážný erotiky lemuje tohle spíš komorní historický drama o božích zázracích i pomstě, či soudu kvůli chtíči a který divácky strhne hlavně v závěrečný čtvrthoďce. Nejen kvůli sadu-masu.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Benedetta: het leven van een lesbische non in Italië tijdens de Renaissance“, kterou v roce 2021 napsala Judith C. Brown, neznám. 2.) Před večeří se bičujeme.  ///  Thx za titule „saurix“.              PŘÍBĚH ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (27.11.2021)

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat. (03.09.2021)