Ryanova dcera

Možno je film zbytočne dlhý a dal by sa skrátiť o hodinu bez toho, aby tým nejako utrpel dej, ale mne sa páčilo to pomalé tempo a zábery prírody, navodilo to autentickejšiu atmosféru írskeho vidieka počas I. svetovej vojny a ani chvíľu som sa nenudil. Myslím, že Mitchuma bola škoda do takejto úlohy dobráckeho učiteľa, nemal možnosť predviesť svoje herectvo. O to viac vynikli Trewor Howard a John Mills, ktorých postavy boli omnoho zaujímavejšie. (17.09.2021)

Leanovi jde daleko lépe irská revoluce než sexuální probuzení mladé ženy. Sekvence v bouři, či vše okolo vesnice má vše, co od Leana očekáváme, jenže se k tomu všemu musíme dostat přes sexuální inicializaci, kterou se sice Lean snažil pojmout citlivě, ale celkové vyznění je spíše jak z obálek Harlequina (edice Desire). Na majorovi je nejdůležitější jeho uniforma, a jeho postava slouží jenom tomu sexu. Ale slabší film od Leana pořád nechává zbytek peletonu daleko za sebou. (05.10.2019)

Trvalo mi několik let, než jsem (kvůli problémům s titulky) Ryanovu dceru vůbec dokoukal. Není to taková extratřída jako Lawrence z Arábie nebo Doktor Živago, které řadím k nejlepším filmům všech dob, ale je vidět, že David Lean neztratil styl ani koncem své kariéry. Z pětice Leanových posledních velkofilmů se jedná o zdaleka nejkomornější dílo, a to i přes existenci monumentální scény bouře na pobřeží. Jeho schopnost přenést diváka do starého Irska tak, že díky úžasné práci s výpravou a kamerou skoro až cítí vůni těch lilií za domem, je něčím ojedinělým. Jarreova hudba se opět povedla a splňuje to, co očekávám od hudby ke starému dobrému filmu. Už jen to úvodní disonantní hrábnutí do harfy patří do zlatého fondu. (1 255.) (05.12.2018)

V dobrém i zlém. Rájem i peklem. Růžovým krajkovím, rudým brokátem. Paraplíčko nesené hurikánem. Z dívky paní. Trpělivý trojúhelník. Tatínkova holčička. Kantorova žena. Vojáčkova milenka. Stál na vartě. Stál za hřích v lesích mechových. Zraněný, poznal válku. Magnetizující, poznal lásku, i když pro ni času není. Můry se slétávají nad vzplanuvším plamenem v údolí. Květnatý básník poodhrnuje závoj šimravého "in flagranti..." Pod nebeským viaduktem, mocně vábí citová studánka. Romantické cukrování s jinotaji. Metafyzický, orosený půvab milujících se duší, stříbrem posetých těl, sladkých jako nektar, rozlitých do bezčasé zahrady, oproštěných, pro tu chvíli, pro tu blízkost, od světů druhotných. Jaká líbezná vášeň, až příroda aplauduje. Jaká přízemní jízlivost, šeredné chování pozemských, které davovým lynčem eskaluje. Spolek zaslepených hlupců. Mrzáků na duchu. Na nože s nimi, když slib lože tak křehce, smluvně posvátný, rozdělili... Do prsou vás bodli, Ikarové. Snové, trudné kraje. (27.08.2018)

Meno David Lean sa v mojej hlave spája s enormne dlhými filmami (Most cez rieku Kwai 161 min., Lawrence z Arábie 216 min., Dr. Živago 197 min.). Zmienené tri filmy dostali odo mňa priemerné hodnotenie a okrem dĺžky ma zaujali aj ústredným hudobným motívom. Ryanova dcéra je rovnako dlhá, hudba k nej je síce pekná, ale bez chytľavej melódie a na rozdiel od zmienených filmov nemá za sebou slávne literárne dielo, či príbeh. Napriek týmto handicapom je opäť vizuálne krásna a romantický príbeh v nej je dobre vystavaný. Lenže chudobný dej dáva intenzívnejšie precítiť neskutočnú dĺžku filmu, ktorého sledovanie som musel rozčleniť na dve časti. (27.08.2018)