Unavená smrt

Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. (25.12.2005)

V některých momentech působí Unavená smrt opravdu trochu unaveně, ale jinak se jedná o velice silný němý film. Největší šťávu mají ty tři vložené příběhy z Arábie, renesanční Itálie a Číny. No a celkově mi tenhle snímek přišel myšlenkově daleko zajímavější než ta zde tolik zmiňovaná a tolik oslavovaná a přitom tak nudná a nezajímavá Sedmá pečeť. (30.11.2009)

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)

Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). (14.04.2018)

Sprvu to vyzerá na temný príbeh, aké boli v danej dobe vo veľkej popularite, kde hlavne smrť zosobnená šľachovitým vysokým mužom s ostrými rysmi tváre hrajú prím. Čoskoro sa film v dobrom slova zmysle zromantizuje a nastoľuje večnú myšlienku, že láska je mocnejšia ako smrť. Hoci má mladá žena, ktorá chce vyslobodiť svojho milého zo spárov smrti, splniť aspoň jednu úlohu z troch, nech si nikto nemyslí, že bude svedkom klišoidného záveru. V tomto oceňujem Langov prístup k scenáru. Môj pocit z tejto podoby nemeckého expresionizmu je pozitívny. (24.06.2011)