Unavená smrt

Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. (01.06.2013)

Uzasna rozpravka presytena temnou atmosferou. Laska, zivot a Smrt. Co je najmocnejsie? Humorne no desive zaroven. Nadherne vizualne spracovanie a kulisy. (Ps.: Nikdy by ma nenapadlo, ze najstarsi film, ktory zobrazuje historicku cinu bude z nemecka :). Zaujalo ma to o to viac, ze niektore pouzite prvky su typicke aj pre samotne Hong Kongske kostymove filmy). (10/10) (22.07.2008)

Der müde Tod je rozkošnická záležitost. Už pouhý fakt, že Lil Dagover a Walter Janssen jsou společně označeni za Das Liebespaar mluví za vše. Všechny jejich minulé inkarnace nejsou tak důležité jako prostý fakt, že tvoří jeden celek. Jeden bez druhého nemůže existovat a proto cesta do samotného království Smrti je tím nejmenším. Bernhard Goetzke jako Smrt je nádherně letargický vůči neměnné potřebě lásky a zvažuje čistě pro zpestření svého bití různé možnosti spásy. Leč v samém závěru se ukazuje, že Láska je silnější než Smrt. Všechny typické rysy spolupráce Langa a von Harbou jsou na místě, poslání vyšší myšlenky a fatální prostředí království Smrti nemá v jejich podání konkurenci. (15.05.2012)

Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). (14.04.2018)

Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. (25.12.2005)