Réžia:
Fritz LangHudba:
Peter SchirmannHrajú:
Lil Dagover, Walter Janssen, Bernhard Goetzke, Karl Platen, Lydia Potěchina, Grete Berger, Eduard von Winterstein, Rudolf Klein-Rogge, Louis Brody (viac)Obsahy(1)
V jedné malé vesnici kdesi uprostřed Evropy se zničehonic zjeví záhadná postava v černé kápi a odvede si sebou mladého muže, který právě plánuje svatbu se svojí dívkou. Když nešťastná dívka zjistí že to byla samotná smrt, vydá se ji vyhledat a prosí ať ji vrátí milého zpátky. Postava v černé kápi ji zavede do jakéhosi chrámu, kde hoří tisíce bílých svící, z nichž každá představuje jeden lidský život. Smrt pocítí k nešťastné dívce lítost a slíbí ji, že jí vrátí milého zpátky, když ona dokáže zachránit alespoň jeden ze tří lidských životů, které se právě chystá zničit...
Tento fascinující gotický příběh je jedním z hlavních děl poválečné německé kinematografie. Fritz Lang ním odpověděl na právě probíhající vlnu avantgardního expresionismu. Zajímavostí je, že k natočení tohoto díla inspiroval Langa jeden sen, který se mu zdál kdysi dávno v dětství. (caligari)
(viac)Videá (1)
Recenzie (44)
Mravoličný pohádkový příběh o tom, že láska je víc než smrt a jak je dobré mít Smrťáka kamarádem, zvášť když je tak nejistej a unavenej a stále mění rozhodnutí. A tak snad jen expresionistická grafika sem vnáší trochu vzrušení. Podobně o tom psal v roce 1921 Neues Wiener Tageblatt psal v roce 1921: “Fritz Lang stvořil tento film, aby dokázal, že diskuse o tom, že film je prostředek výrazu (exprese) má smysl. Der müde Tod je projevem (expresí) romantismu našeho století.” Lang to z menší části přiznává (ovlivnění dobou) a z větší se tomu brání (viz rozhovoru z roku 1968). Z doby Výmarské republiky (1919–1933) se zachovalo jen ca. 80% natočených filmů a ze zachovalých jich většina upadla do zapomění. Zřejmě se zachovaly jen ty nejoblíbenější. Proč jsou to právě filmy makabrózní, filmy posedlé smrtí? Jak to souvisí s německou mentalitou?--- ()
Sprvu to vyzerá na temný príbeh, aké boli v danej dobe vo veľkej popularite, kde hlavne smrť zosobnená šľachovitým vysokým mužom s ostrými rysmi tváre hrajú prím. Čoskoro sa film v dobrom slova zmysle zromantizuje a nastoľuje večnú myšlienku, že láska je mocnejšia ako smrť. Hoci má mladá žena, ktorá chce vyslobodiť svojho milého zo spárov smrti, splniť aspoň jednu úlohu z troch, nech si nikto nemyslí, že bude svedkom klišoidného záveru. V tomto oceňujem Langov prístup k scenáru. Môj pocit z tejto podoby nemeckého expresionizmu je pozitívny. ()
Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). ()
Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. ()
Láska versus Smrt se střetávají ve čtyřech příbězích, které jsou vlastně příběhem jediným. A jakkoliv bývá Fritz Lang v souvislosti s expresionismem nejčastěji spojován s pompézní Metropolis (1927), mezi rukama a hlavou bije srdce mnohem hlasitěji právě v jeho Unavené smrti. ___ Dává smysl, že Fritz Lang nebyl nijak zvlášť nakloněn označování (nejen) Unavené smrti za expresionistický film. ___ Zaprvé, zařazení pod jedno hnutí oslabuje výjimečnou pozici, které se mu tehdy povedlo dosáhnout. Stal se tvůrcem s nevídanou svobodou, jenž plně rozhodoval o všech fázích výroby vlastních děl, nemluvě o navyšujících se rozpočtech a prodlužujících se metrážích. Zadruhé, více než jiné filmy byly ty Langovy navzdory adaptování německých látek především mezinárodní. Dokázal vyjednávat mezi pečlivostí mizanscény a střihovou dynamikou odpozorovanou z amerických a francouzských filmů, mezi intimitou a pompézností, mezi strhujícími aspekty vyprávění i opulencí kinematografie jako moderní umělecké formy. A tak zatímco po domácí premiéře sklidila Unavená smrt zprvu spíše zdrženlivé reakce, v Británii a ve Francii se dočkala naopak vřelého přijetí. ___ Douglas Fairbanks byl filmem okouzlen natolik, že zakoupil americká práva a „vypůjčil“ si z něj mnohé i do svého Zloděje z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1924), nemluvě o poctách složených Unavené smrti Luisem Buñuelem a Alfredem Hitchcockem. Udělala z Langa filmařskou hvězdu. ___ Režisérově nelibosti navzdory však Unavená smrt zůstává podobně jako jiné jeho filmy i vášnivě expresionistická, např. v působivosti i textuře obrovské zdi kolem pozemského sídla Smrti, pokřivenosti domků ve vesničce poblíž i v hereckém pojetí místních obyvatel; v komplexnosti architektury arabského města, v práci se stínohrami v benátské epizodě či v bohaté ornamentálnosti kostýmů i prostředí čínského příběhu. Je vlastně fascinující, kolika různých filmařských, žánrových i emocionálních poloh dokázala Unavená smrt skrze příběh boje mezi láskou a osudem dosáhnout, aniž by se rozpadla do separátních epizod. Zůstává totiž působivá nejen v detailech a stylizacích, ale i po stovce let zejména jako jeden velký příběh s prapodivným happy endem (a věřte mi, není to spoiler). [Připraveno pro LFŠ 2021] ()
Reklama